Ztracené duše

[13]

[Cameron]

Koupil jsem si jeden z posledních lístků na ten zatracenej noční vlak. Nejspíš jsem měl štěstí, že na mě vůbec nějaký místo zbylo, ale stejně jsem byl rozčílenej. Protože jasně, že to byla druhá třída. A jasně, že zase budu muset svý kupé sdílet s někým jiným. Jenže po celým tomhle dni to prostě bylo to poslední, po čem bych toužil.

A nejenom, protože jsem chtěl bejt sám.

Nebude to Henley.

Při jakýkoliv myšlence na ni se moje představivost rozběhla vpřed. To, co ji čekalo v cíli její cesty bylo definitivně mnohem horší než to, co potkalo mě. Samozřejmě, že jsem nic nevěděl s určitostí, ale obával jsem se nejhoršího.

A moje hruď se podivně svírala, kdykoliv mi došlo, že v posledních hodinách nejspíš prožívá jenom bolest.

Do hajzlu.

Nervózně jsem přešlapoval na nástupišti mezi haldou dalších lidí. Na hlavě jsem měl nataženou kapuci svý mikiny, protože už asi před hodinou začalo nepříjemně mrholit. Byl jsem neklidnej. Dost možná kvůli tomu, že jsem pořád nemohl uvěřit, jak moc se můj život za posledních čtyřiadvacet hodin změnil. A dost možná kvůli tomu, že jsem v davu kolem pořád podvědomě hledal zářivou růžovou kštici.

Zhruba touhle dobou jsem včera večer čekal na vlak směřující sem... a neměl jsem nejmenší podělaný tušení, hm? Protože po tom všem jsem byl kurevsky zmatenej. Byl jsem si totiž definitivně jistej, že víc než ztráta Mii, mě trápila ztráta všech jistot, který se k našemu vztahu pojily. Připadal jsem si tak trochu ztracenej... a zároveň nasranej. Protože jsem přišel i o Henley.

Nebyla pro mě ničím.

Samozřejmě, že ne.

Jenže pořád byla někým, kdo mě na pár podělanejch hodin donutil skutečně žít. A já to chtěl pocejtit znova. Znova, sakra. A měl jsem prostě kurva vztek sám na sebe, že když už nic jinýho... mohl jsem jí tohle všechno aspoň říct. Poděkovat jí.

To by nejspíš bylo adekvátní vůči holce, jejíž život se rozpadal na kousky, ale i přesto dokázala na pár hodin dát smysl tomu mýmu.

A do prdele... teď jsem si jenom přál už konečně nastoupit do toho posranýho vlaku, najít svoji postel a prostě usnout, abych už dál nemusel o čemkoliv z toho přemejšlet.

Protože jo, moje hlava někdy dokázala bejt nadmíru vyčerpávající.

Úlevně jsem si oddechnul, když vlak konečně dorazil do stanice, a nastoupil dovnitř. Procházel jsem vagóny jeden po druhým, abych našel svý místo, což na můj vkus trvalo až příliš dlouho. A jo, nejspíš jsem díky tomu začínal bejt víc než rozladěnej. A rozhodně se to kurva nezlepšilo, když jsem konečně otevřel to správný kupé a objevil tam nějakou bloncku, která se roztahovala na jedný pohovce a na tý druhý měla rozházený svý krámy.

Když ke mně zvedla svůj pohled, jen se na mě ušklíbla. A já přemejšlel nad tím, že pokud ji evidentně nikdo nenaučil slušnýmu chování, mohl bych jí jednu nebo dvě věci vysvětlit já. Ale nebyl jsem si tak úplně jistej, že bych něco takovýho zvládnul, aniž by mi ujelo něco o arogantní blbce.

A v ten moment jsem si vzpomněl na Henley a na to, jak mě nazvala arogantním kokotem.

Nejspíš na to měla plný právo, co?

Téměř jsem se tomu zasmál. Téměř.

Ovšem pak moji pozornost přitáhnul nějakej ruch v chodbě. Zaklonil jsem se ve dveřích a spatřil o pár kupé dál vysokýho týpka, kterej někomu evidentně bránil dostat se ven. Podle hlasu to byla holka. A do hajzlu... ten hlas mi připadal až příliš povědomej.