Ztracené duše

[11]

[Henley]

Připadala jsem si jako v mlze.

Nečekala jsem, že mě Cameronův odchod tolik zasáhne.... Ale ano, slzy jsem si roztržitě utírala celou cestu na tramvaj. Nicméně mé myšlenky na něj se rozplývaly, jak jsem se přibližovala k Saint Medical Center. Musela jsem chytit několik spojů a nakonec ujít zhruba kilometr po svých, abych se do nemocnice dostala. A když jsem konečně procházela jejími dveřmi, připadalo mi, jako bych vcházela do jiného světa.

Byla jsem tu za Timmym několikrát, ale ten dojem z těchhle prostor byl pokaždé stejný.

Všechno bylo bílé, podivně to tu páchlo dezinfekcí a sestřičky měly škrobené výrazy, které ve mně vzbuzovaly dojem, že kdyby se jen byť trochu usmály, prasknou jim obličeje.

Nenáviděla jsem to tady.

Žaludek se mi zhoupnul jako na vodě, zatímco jsem kráčela k výtahu a podle instrukcí mé matky vyjela do sedmého patra. Timmy už neležel na hematologicko-onkologickém oddělení, ale na jednotce intenzivní péče.

Poslední informace, kterou jsem od mámy měla, byla taková, že se můj bráška nedožije rána.

Bála jsem se, že jdu pozdě.

A přesto jsem se nemohla donutit zrychlit svůj krok, když jsem od výtahů zahnula vlevo. Protože... tak či onak, tohle byl konec. Podle všeho šlo už jen o to, jak moc se bude protahovat. A já s tím nebyla smířená.

Ani kurva náhodou.

Část mě chtěla řvát a křičet. Vypustit ze sebe ten vztek na nespravedlnost tohohle podělaného světa. Zatímco ta druhá část... ta se chtěla schoulit do klubíčka a plakat.

Ale neměla jsem čas ani na jedno z toho. Musela jsem být statečná. Pro Timmyho jsem teď musela být statečná.

A tak jsem pokračovala v chůzi, dokud jsem nedošla do malé čekárny. Bylo tu prázdno. Pár minut jsem tu bezradně přešlapovala, než jsem se odhodlala zazvonit na zvonek. Trvalo pár chvil, než ke mně dlouhou chodbou přišla sestra v bílém a otevřela. „Přejete si?"

„Přišla jsem navštívit svýho brášku. Vím, že tu návštěvy nejsou povolený, ale podle všeho... už mu nezbejvá moc času. Potřebuju se s ním rozloučit." Při těch slovech jsem se téměř zalkla. Nedokázala jsem uvěřit, že něco takového skutečně říkám nahlas. Že se to doopravdy děje.

Ta žena jen přikývla a pokynula mi, abych ji následovala. Pak mě chvíli nechala čekat před sesternou, zatímco já nevěděla, co se sebou. Rozhlížela jsem se kolem, než mi došlo, že někde dál v chodbě slyším rozrušené hlasy.

Udělala jsem několik kroků vpřed, dokud jsem neuviděla čísi siluety. A podle hlasu... to byla moje matka.

Rozběhla jsem se k ní a téměř vrazila do doktora, který se zřejmě pokoušel vyklouznout ze dveří.

„Zažaluju vás! Zažaluju! Rozumíte tomu?" prskala na něj matka, zatímco on vypadal prostě jen dokonale nepohnutě.

Ovšem v ten moment sklouzly pohledy všech přítomných - včetně mého otčíma Jeremyho - rovnou ke mně. Máminy oči se nebezpečně přimhouřily, zatímco udělala krok vpřed. „Takže sis nakonec milostivě udělala čas, aby ses tu ukázala?"

Neposlouchala jsem ji. Mezi ní a svým otčímem jsem zahlédla postel, v níž ležel Timmy. A všechno ostatní zmizelo.

Prodrala jsem se mezi nimi rovnou k posteli, shodila ze zad batoh a opatrně se posadila na okraj, zatímco jsem se do něj vpíjela. Byl tak malý. Tak drobný. Můj milovaný bráška vypadal, jako by ho ta nemoc vysávala, dokud nezbyla jen kůže a kosti. Kvůli chemoterapiím, které prodělal, přišel o všechny vlasy, obočí i řasy. Tváře měl propadlé a sinalé. Jeho oči obkreslovaly namodralé stíny. Ale to nejhorší bylo... že z něj trčelo tolik hadiček, že jsem je ani nedokázala spočítat. Ta nejdůležitější byla hadička s přívodem kyslíku, kterou měl zavedenou do úst. Selhávaly mu plíce. Jeho malé tělíčko vypovídalo službu.

Teď už to podle všeho nebyla otázka hodin ale vteřin.

A tahle realita mě teď uhodila do tváře tak silně, že jsem se sotva dokázala nadechnout.

Slyšela jsem za sebou další vlnu vzrušených hlasů, na které jsem nedbala, když z mých úst vyklouzlo: „Kolik?"

Všichni zmlkli.

Ohlédla jsem se na ně. Moje matka tiskla vzdorovitě rty k sobě a Jeremy vypadal, jako by byl raději kdekoliv jinde než tady. Doktor v bílém se neklidně ošil, až jeho plášť zašustil.

A do mě se začínal dávat vztek. „Tak kolik mu sakra zbejvá?" zeptala jsem se důrazněji.

Bílý plášť se ošil podruhé. „Vlastně... vlastně jsme překvapení, že je ještě naživu."

Ach bože...

Dál jsem nikomu z nich nevěnovala pozornost. Opatrně jsem chytila Timmyho malou ručku a omotala kolem ní své prsty. Byla o tolik menší než ta moje. Vždycky mi připadal tak malý. Tak bezbranný. Vždycky jsem ho chtěla chránit.

Dokud nepřišlo něco, před čím jsem ho ochránit nedokázala.

Neprovedl ve svém životě nic, čím by si tohle vysloužil.

Po tomhle světě chodilo tolik zrůd vydávajících se za lidi, které by si zasloužily zaujmout jeho místo.

Ale on? Byl nevinný... a tak bezbranný.

„Prodala bych svoji zatracenou duši, abych tě zachránila," vydolovala jsem ze sebe, zatímco se přede mnou jeho tvář začal rozmazávat za clonou slz. Kousla jsem se do rtu tak silně, až mé zuby prošly kůží a já na jazyku ucítila kovovou pachuť. „Vyměnila bych si to s tebou. Měla jsem to bejt já. Cokoliv, jen abys -" Hlas se mi zlomil a já se začala otřásat pod lavinou vzlyků, jež se draly vzhůru mým hrdlem.

Nedokázala jsem to zastavit.

Celá jsem se propadla do sebe, zatímco jsem dál svírala jeho malou ruku, a poddávala jsem se tomu přílivu utrpení.

Pořád jsem za sebou slyšela nějaké hlasy. Ale nestarala jsem se o to, kdo mě vidí nebo slyší. Nejspíš poprvé v životě. Protože mi to sakra nemohlo být víc ukradené.

Připadalo mi, jako by mi někdo rval srdce ven z těla. A chtěla jsem, aby to kurva přestalo.

Mohlo to trvat minuty. Možná taky hodiny.

Nakonec to nejhorší pominulo. Mé tělo se přestalo svírat v křeči, přestože slzy neustávaly. A ať už to navenek vypadalo jakkoliv, tak realita uvnitř mě byla daleko horší. Protože ta syrová pravda zapadla na své místo... a já pochopila, že nemám zač bojovat.

Zbývalo mi jenom se smířit.

Natáhla jsem se na noční stolek pro plyšového draka, kterého ode mě dostal ke svým prvním narozeninám. Timmy to zkomolil na Drako a tohle jméno mu zůstalo. Celé dětství se bez něj nikam nehnul. Do postele, na výlety, do školky... Drako všude cestoval s ním.

A teď by ho rozhodně měl mít u sebe.

Opatrně jsem plyšáka usadila po Timmyho boku a pak přes něj položila jeho předloktí. A nakonec jsem ze sebe skopla své boty a položila se vedle něj, abych znovu mohla chytit jeho ruku. Neobratně jsem mu vtiskla polibek na tvář a zašeptala mu do ucha: „Děkuju, že jsi na mě počkal. Určitě jsi věděl, že tohle potřebuju víc než ty, viď?" Položila jsem se vedle něj a natiskla se k němu, jak jen mi to všechny ty hadičky trčící z jeho těla dovolovaly.

A když jsem vzhlédla, zjistila jsem, že moje matka s Jeremym pořád stojí u dveří a pozorují nás.

„Nikam neodejdu," oznámila jsem jim umanutě.

A ani trochu jsem se nestarala o jejich reakci, takže jsem znovu sklouzla pohledem k jeho tváři a začala zpívat jeho nejoblíbenější ukolébavku.

Zatímco uvnitř mě... tam pomalu ale jistě umírala část mého já spolu s ním.