Ztracené duše

[14]

[Henley]

Nějak jsem tomu pořád nemohla uvěřit.

Po celém tom podělaném dni jsem se konečně dostala na vlakové nádraží, na které mě ten pár staroušků nakonec vyprovodil. A zatímco jsem čekala na příjezd vlaku a přemítala nad životem, nedokázala jsem zabránit tomu, že se do mých myšlenek znovu a znovu vkrádal on.

Chtěla jsem ho vidět.

Navzdory tomu, jak uboze to mohlo znít, jsem celou svou bytostí toužila jen po tom, abych se v jeho náruči mohla znovu skrýt před celým světem.

A bylo to, jako by vesmír vyslyšel moje přání, protože Cameron mě před chvílí zachránil před nějakým zatraceným úchylem a teď byl... prostě tady.

Seděl naproti mně a téměř se zdálo, jako bychom se ráno vůbec nerozloučili. Jako by se posledních dvanáct hodin vůbec nestalo.

Jenže to nebyla pravda, hm?

Já zažila nejhorší den svého života, zatímco on... Do hajzlu, měl být se svou přítelkyní, ale jeho plány se evidentně změnily. Což s ohledem na jeho poznámku o dojebaném dni nejspíš znamenalo jediné...

Povytáhla jsem na Camerona koutek úst v chabé imitaci úsměvu. „Co kdybysme se nejdřív zašli podívat do jídelního vozu?" zeptala jsem se tak trochu vyhýbavě, protože jsem zatím nebyla připravená mluvit o sobě. O čemkoliv z toho, co se stalo. „Vážně ráda bych si ještě jednou dala ten jejich čokoládovej dort."

„Necháš mě, abych tě pozval?" Bože, je tak krásný. To uvědomění mě znovu uhodilo do tváře, zatímco naklonil hlavu zlehka do strany a bedlivě mě studoval skrz dlouhé tmavé řasy. Za těch pár hodin mi vzpomínka na něj dost možná vybledla... anebo v porovnání s tím, co jsem dnes zažila, jeho rysy v tuhle chvíli působily o něco ostřeji, modré oči zářivěji, všechna jeho tetování vypadala o něco víc přitažlivěji a jeho blond vlasy ve mně najednou vzbuzovaly touhu zajet do nich prsty a pocítit jejich hebkost.

Jenže tu nešlo jen o to, jak vypadal.

Šlo tu sakra o to, jaký byl. Sice jsem za těch pár hodin nemohla říct, že ho znám skrz na skrz, ale měla jsem spoustu menších i větších příležitostí vnímat jeho reakce.

Cameron měl tvrdou slupku, kterou tvořila zásadovost, určitý smysl pro spravedlnost a zřejmě taky odtažitost vůči okolí. Jenže pod tím vším byl hodný, empatický a překvapivě vnímavý kluk s tak krásnou duší, že mě k sobě přitahoval jako můra k plamenu.

Chtěla jsem se ho dotknout. Chtěla jsem se v něm utopit a zapomenout na celou tu dojebanou realitu tam venku.

Trhaně jsem se nadechla, zatímco jsem od něho uhnula pohledem. „Myslím... Myslím, že nechám, Camerone."

Jen se na mě usmál způsobem, který ve mně vzbuzoval dojem, že ve mně umí číst až příliš dobře. A pak jsem zmateně nakrčila nos, když se natáhnul pro jednu moji Conversku a vzhlédnul ke mně. „Co přesně to teď děláš?" zeptala jsem se ho a shodila nohy ze sedačky na zem.

Jeho úsměv se jen prohloubil. „Byl jsem tak trochu v pokušení obdivovat tvý ponožky, protože mě nikdy nenapadlo, že by nějaká holka vůbec nosila potisk s Darth Vaderem, ale pak mě napadlo, že tě obuju." S těmi slovy přede mnou rovnou sklouznul do kleku.

A do hajzlu, já se možná tak trochu nenáviděla za to, že mi do tváří stoupala červeň. „Pro tvoji informaci skvěle pasujou dohromady s růžovým krajkovým prádlem," oznámila jsem mu tak trochu umíněně. „A proč bys sakra něco takovýho dělal?"