Ztracené duše

[10]

[Cameron]

Jebat mě. Jebat tohle všechno.

Nečekal jsem, že odejít od ní bude tak... bolestivý.

Ale moje hruď se svírala, jako bych se nemohl nadechnout.

Jak se tohle vůbec mohlo stát?

Nechápal jsem to. Znali jsme se pár hodin a ona pro mě přece neměla nic znamenat. Náhodná cestující. Milá a přitažlivá holka. To je všechno, čím měla bejt. Ale přesto –

„Do hajzlu s tím," zamumlal jsem a servírka za pultem naproti mně zvedla hlavu.

„Co prosím?"

Zatřásl jsem hlavou. „To nebylo na vás."

Nevypadala o tom úplně přesvědčená. Podala mi moje kafe a ani mi neodpověděla, když jsem se loučil.

Ne, že by mě to kurva nějak trápilo.

Se svým kelímkem jsem se usadil venku na lavičce a rovnou si připálil. Připadal jsem si zdevastovanej. Jako bych tři dny v kuse chlastal a pak dva další dny nespal. Všechno uvnitř mě se stahovalo a napínalo. A já měl pocit, jako bych byl velice blízko nějakýmu kolapsu.

Když jsem si připaloval druhý cigáro, došlo mi, že neklidně podupávám nohou. Připomnělo mi to ji.

A ona byla to poslední, na co jsem potřeboval myslet.

Rozčíleně jsem si přejel dlaní po tváři a pak vylovil ze zavazadla svůj mobil, abych napsal rychlou textovku Mie.

Cameron: Jsi doma?

Odepsala obratem.

Mia: Jasně. Učím se na zkoušky.

Mia: Předpokládám, že ty tvrdě dřeš ve studiu?

Cameron: Jako vždycky.

Cameron: Chybíš mi.

Tou druhou zprávou jsem si nebyl tolik jistej. Ale najednou jsem potřeboval ujištění. Potřeboval jsem vědět, že tohle stojí za to. Že za nás pořád ještě můžu bojovat.

Mia: Ty mně taky. Miluju tě, víš to?

Pokusil jsem se nechat ty slova do sebe vpít. Pocejtit jejich význam. Ale najednou... mi připadalo, jako bych byl uvnitř podivně dutej. Žádná odezva. Dost možná jsem taky mohl bejt mrtvej.

Ale v tenhle moment jsem byl rozhodnutej, že tohle musím dotáhnout do konce. Milovala mě. Jak bych to mohl neudělat?

Vyhodil jsem kelímek se zbytkem mizernýho kafe do odpadkovýho koše a pak si prostě chytil taxi. Trvalo dlouhejch dvacet minut, kdy jsem se snažil nemyslet na to, kde přesně je teď ona, než jsem dorazil na místo.

Pak jsem vklouznul do domu, když jeden z Miinejch sousedů akorát vycházel ven. Vydupal jsem po schodech do třetího patra a nakonec jsem se před těma správnejma dveřma dlouze nadechnul. Měl jsem klíče od jejího bytu, ale najednou mi připadalo, jako bych neměl právo je použít. Jako by tohle už mezi nás dva nepatřilo.

„A možná nad vším zbytečně moc přemejšlíš, do hajzlu," utrousil jsem a vylovil ty zatracený klíče z batohu. Potichu jsem odemknul a zapadnul dovnitř, abych hned za dveřma shodil ze zad svůj batoh.

Chtěl jsem ji překvapit. Takovej byl plán od samýho začátku, takže jsem tiše našlapoval bytem vpřed, zatímco k mejm uším začaly doléhat... zvuky.

Stanul jsem ve dveřích obýváku a zaposlouchal se.

Nebyly to jen zvuky. Ty kurevsky podezřelý zvuky, který zněly jako vrzání postele a taky jako velice povědomý pleskání. Byly to kurevsky procítěný steny, který mohly patřit jediný holce.