Ztracené duše

[9]

[Henley]

Rozhodla jsem se přesně v 8:51.

Cameron mohl být moje šťastná pilulka.

Chci tím říct, že všichni ti cvokaři, ke kterým mě moje matka tahala mezi mými patnácti až osmnácti lety, se mýlili. Všichni do jednoho se domnívali, že trpím depresemi vyvolanými traumatem z dětství a je potřeba do mě nacpat alespoň tři druhy léků, abych přeci mohla vést ten šťastný život, po kterém každý teenager touží.

Antidepresiva na vyrovnání chemickým pochodů v mém mozku. Sedativa na spaní. Nějaký nakopávací dryák, abych po těch předchozích dvou lécích byla vůbec schopná vstát ráno z postele. Nebrala jsem nic z toho... a musela jsem si dávat sakra dobrý pozor, aby na to matka nepřišla.

Viděla mě jako rozbitou věc. Vázu rozlámanou na střepy, kterou bylo potřeba poskládat do požadovaného tvaru a poté důkladně slepit.

Nenáviděla jsem to.

Nenáviděla jsem ten podělaný fakt, že po tom všem, co jsem si s ní prožila jsem v tomhle vztahu byla já ta špatná. Ta nedostatečná.

A ze všeho nejvíc jsem nenáviděla to, že v určité fázi tohohle podělaného procesu jsem začala mít pochybnosti i já sama. Co když je se mnou něco opravdu špatně? Co když můj mozek nefunguje tak, jak by měl? Co když ze mě bude za dvacet let troska, která nebude zvládat svůj život natolik, že se kvůli tomu raději bude utápět v chlastu stejně jako moje matka?

Tolik otázek... a žádné odpovědi.

Ale Cameron... Cameron mi i přes všechny ty trable, které mě čekaly, dokázal zajistit jedno dokonalé ráno zalité sluncem. Po snídani u obsluhy objednal další dva kusy čokoládového dortu, který jsme spolu snědli na plošině posledního vagónu, kde jsme seděli včera večer.

Donutil mě smát se nad neobyčejnějšími věcmi. Donutil mě zapomenout na všechny ty sračky všedních dní.

A uprostřed toho hovoru jsem si uvědomila přesně tohle.

Nepotřebovala jsem antidepresiva ani jiné sračky. Potřebovala jsem žít. A když k mým uším dolehl jeho hřejivý hluboký smích, byla jsem si jistá, že to on je moje šťastná pilulka.

Aspoň na těch pár hodin, které jsme spolu strávili.

„Takže jsi říkal, že máš motorku, hm?" připomněla jsem mu a zlehka se na něj usmála, když mě sjel svým pátravým pohledem. Nemohla jsem si pomoct, ale uváděl mě touhle pozorností do rozpaků a definitivně jsem cítila, jak mi do tváří stoupá červeň.

Dost možná to mohl být jen můj mylný dojem, ale připadalo mi, že se na mě dívá jinak než včera. Takovým tím způsobem, který mi kroutil prsty u nohou a nutil mě přemýšlet, jestli se mě náhodou nechystá políbit.

Což byl definitivně nesmysl, že?

Protože on měl holku.

Má sakra holku, Henley!

Donutila jsem se odtrhnout pohled od jeho rtů, zatímco utrousil: „To je pravda. Proč se na to ptáš?"

Pokrčila jsem rameny, zatímco jsem si začala pohrávat s tkaničkou na svých Converskách. „Nevím, jen jsem si na to vzpomněla. Nikdy jsem na motorce nejela... Vlastně jsem ve svým životě nevyzkoušela spoustu věcí, který bych ráda udělala. Mám seznam."

Proč jsem mu to vůbec říkala? O tomhle seznamu nikdo nevěděl. Nikdo. Sepsala jsem ho, když jsem se odstěhovala od rodičů a dala jsem si předsevzetí, že každý rok odškrtnu aspoň jednu věc.