Temnosvit - Ve stínech

Prolog

„Temnota noci je nicotná v porovnání s temnotou lidské mysli."

Městskou ulicí se ozývalo řinčení ocele, syčení plamenů požírající praskající trámy. Domy po obou stranách dlážděné ulice byly v plamenech a vrhaly všude prudké oranžové světlo.

Vzduchem poletovalo tisíce žhavých jisker bojujících se stíny o své místo ve světě. Žádná z nich však nevydržela déle než pár okamžiků, což dívku, která dosud nečinně stála na převráceném povoze, rozesmutňovalo víc než veškerý zmar a smrt, které tu noc nad městem vysely.

Děvče sebou jemně ošilo a pak seskočilo dolů z vozu, mezi nehybná těla. Žádné z torz, které dřív skrývalo lidskou duši na sobě neneslo známky jakéhokoli násilí, přesto tu teď všechna bezvládně ležela.

Dívka moc dobře věděla, co je zabilo a ta představa jí děsila víc než cokoli jiného, s čím se dosud měla šanci potkat. Ani si své činy nezkoušela obhájit planými řečmi, že jí třeba nedali na výběr. Vždycky má na výběr, může svou moc potlačit anebo se jí poddat, teď se jí plně poddala.

Strach jí brzy opustil a namísto toho se dostavila chladná prázdnota. Nebýt postavy, jež se vynořila za jejími zády, stála by tu mezi svými oběťmi dlouho.

„Hej, jsi při smyslech?"

Děvče sebou při jejích slovech jemně cuklo. Nechtěla, aby to viděla.

„Musíme pokračovat, ten most už není daleko," dodala mladá o pár čísel vyšší žena, která stanula vedle ní. Svou tvář skrývala šátkem a kapucí spod které jí vyčnívaly zvlněné prameny světlých vlasů.

„Máš pravdu, Fex. Pojďme," odvětila dívenka v popředí a odvrátila zrak od těl.

Obě ženy se daly opatrnou chůzí dál mezi plápolajícími troskami. Postupně ohně ubývalo, až zůstaly jen ty zářící jiskry.

Těla obou dívek sevřel surový chlad noci, na kterou už nikdy nezapomenou. Černá, hustá tma, jako by jim přitěžovala při každém dalším kroku.

Nakonec i těch pár jisker, které sem dokázalo dolétnout zmizelo ve stínech. Ženy se zarazily. Strach z neznáma, jim zabránil pokračovat.

„Můžeš?" optala se prosebně její vyšší přítelkyně.

Dívka rozvinula zaťatou dlaň a zavřela oči. V hrdle náhle pocítila železitou pachuť společně se spalujícím žárem, který se současně mísil s ledovým chladem. Zvláštní kombinace vjemů, které dnešní noc charakterizovaly.

V její natažené ruce se začala ve stejný okamžik formovat nepatrná kulička světla. Se vzrůstajícím pálením v hrdle a v konečcích prstů koule rostla, až její paprsky ozářily celou pohaslou ulici. Ani ta nejhustší a nejtemnější noc, by dívčino světlo nedokázalo v ten okamžik přemoci.

S nově nabitou odvahou se dívky znovu rozešly směrem k mostu, který už snad nebyl daleko. I navzdory světlu prázdné domy, které se jim skláněly nad hlavou, působily strašidelným, až deprimujícím dojmem.

I přestože ani jedna z dívek nelpěla na násilí a válka pro ně byla poslední možností, nemohly se zbavit částečné odpovědnosti, za veškeré to utrpení, které všem tahle marnotratná bitva přinese. Nemluvě o děsech, které dnešní nocí začnou.

Drobná dívka vzhlédla k nebesům, na kterých by se normálně měl skrývat měsíc nebo alespoň hvězdy, ale nyní neviděla nic jiného než černotu. Snad poprvé v životě se těšila na východ Solisu, ale o to hůř se cítila, když si uvědomila, že žádný už nikdy nepřijde.