Temnosvit - Ve stínech

11. Svoboda neprávem trestaných

Po projasňující se obloze se v urputném závodu proháněla dvojice Falconů. Jejich obrovská křídla hladce ťala ve dví mizející zbytky Temnoty. Honili se po nebi jako kdyby sváděli boj na život a na smrt, ale jejich obdobné bílo-hnědé zbarvení napovídalo, že je spojuje krevní pouto. Z tmavých zobáků jim vycházely hlasité výkřiky rozléhající se po pobřeží jako výstraha pro všechny, co by chtěli jejich nebeský souboj narušit.

Zatímco Falconi se dál proháněli mezi skalisky čnějící z vln, na písčité pláži se ze stejných vod drali přeživší pádu bariéry. Vrazi, zloději, násilníci, provinilci proti gildovním zákonům. Všichni tu byli a každý do jednoho nabil něčeho neuvěřitelného.... svobody. Stovky lunací byli vězněni stranou od Alwasu, mučeni nevědomostí o svých proviněních a teď byli volní.

Zpráva o pádu bariéry se už musela roznést po celém kontinentu. Nebude trvat dlouho, než gildy zakročí a začnou trestance stíhat. Možná, že na Pobřeží trestanců právě teď pochodují šiky ozbrojenců společně s magivládci a těmi nejlepšími strůjci, aby hrozbu zneškodnili. Chtějí-li přežít musejí co nejdříve sebrat síly a začít jednat.

Všichni si to uvědomovali, Artemys nevyjímaje, takže na pláži se nikdo příliš nezdržoval. Několik lodí se stále ještě houpalo na moři, ale většina trestanců už měla sesbírané své zásoby a chystala se k cestě to vnitrozemí.

Asi největší skupina se zformovala u čedičových skal o kus dál na východě. Nepochybně se jednalo o přeživší ze Starého tábora. Jejich počet se dal těžko odhadnout, ale rozhodně jich bylo mnohem méně než předešlý večer v jeskyni pod horou.

Artemys je pozorovala ze skalnatého výběžku několik metrů nad úrovní pláže. Společně se svým chráněncem Kertysem mlčky hleděla na skupiny, jednotlivce i na vzdálený ostrov, který ještě před pár hodinami nazývala domovem. Odsud jí připadal natolik vzdálený a opuštěný. Nevěděla, zda má mít radost nebo být rozpačitá. Možná jí stále nedocházela skutečnost, že její dny na tom místě jsou sečteny.

I díky tomu teď nevěděla, co by měla dělat dál. Během dlouhých nocí snívala o svobodě a volnosti. Nikdy se nad tím nemusela příliš zamýšlet, věděla, co chtěla. Teď si však připadala bezradná, ztracená. Cítila jistý dluh vůči Redrienovi, protože jí včera v podstatě zachránil život.

Zároveň se nemohla zbavit vidiny, která jí přiměla tak hloupě zariskovat. Dívka s černo-bílými vlasy, která jí volá s nadějí v hlase. „Najdi mě, Artemys. Prosím."

Ta touha, která ji k ní táhla způsobila už řadu komplikací a dostala ji do pěkně prekérních situací. V noci kvůli ní riskovala nejen život svůj, ale i Kertyse a to si nedokázala odpustit. Pro teď byla tedy rozhodnutá vykašlat se na své bludné představy a držet se své cti. Dívka a onen záhadný muž ve velkém klobouku a s dlouhým mečem se jí však neustále vracel.

Pokynula mladíkovi na vedlejším balvanu, brousícího si své dýky. „Jdeme, Kertysi. Tady nás nic nečeká."

Mladík zasunul svou kudlu do pouzdra a postavil se. V rychlosti si upravil výbavu, schoval brusný kámen a poté následoval svou společnici.

Průzkumnice seskočila z výběžku dolů. Úroveň pláže tu byla téměř zároveň s hladinou moře. Vysoké boty se jí zabořily do měkkého písku nasáklého vodou. Sůl mezi kamínky vytvářela nepatrné bílé krystalky připomínající čerstvě spadané vločky sněhu. Zlatavý písek se tak leskl podivným stříbřitým leskem.

Artemys vykročila kupředu mezi znavené trestance. Nechtěné pohledy jí přiměly si krátce na to zakrýt tvář rudým šátkem a vlasy koženou kapucí. Netoužila být poznána.