Temnosvit - Ve stínech

10. Pobřeží ledu

Jako čas odnáší zlé vzpomínky pryč, teď i oceán nesl nebohé dítě do neznáma. Byla sama, bez rodiny, bez přátel. Zavržená, prázdná, ztracená. Jako vzpomínka, na kterou se snažíte usilovně zapomenout.

Noc vyplnil nářek blesků a hukot proudů, mezi nimiž proplouvalo drobné tělo držící se dřevěného trámu. Hvězdy se schovávaly za mraky a déšť bičoval zdivočelou hladinu.

Motala se ve vlastních myšlenkách, zatímco s ní vlny házely do všech stran. Rozbouřené moře, které roztrhalo Stříbrný šíp na třísky se hněvalo. Smrt a zmar. Dívka se cítila vina za osudy všech lidí na palubě. I těch, kteří jí ublížili. A přesto, jak by jedna malá holka dokázala něco takového? Nedokázala se postavit gildařům, kteří jí vzali rodinu a teď by měl na jejích bedrech spočinout osud celé posádky a vězňů Stříbrného šípu? Nemohla to být její vina, ale přesto jí zcela pohltila.

Nemohla uvěřit tomu, že vše, co se za posledních několik dní stalo, bylo skutečné. Stále doufala, že jde jen o zlý sen, přelud. Že jí každou chvíli vzbudí její chůva, slečna Janne. Pozdraví tátu a poté půjde se svou nejlepší kamarádkou Harver házet žabky k řece.

Z krásné představy jí vytrhl nesnesitelný chlad svírající její tělo. Byla proti němu bezbranná. Snažila se zahřát, ale neměla čím. Teplo z jejího nitra pomalu vyprchávalo. Balancovala na hranici vnímání po dlouhou dobu. Neměla sílu se na trámu pohnout, vše, co jí zbývalo vynaložila k tomu, aby se na něm vůbec udržela. Už dávno ztratila cit v končetinách, kůži jako by měla z kamene. Jen hluboko ve svém nitru stále plápolal slabý plamínek dětské nevinnosti, který přežil.

Následující ráno se mořská hladina uklidnila. Bouře se vzdálila směrem k severu, kde se nad nezměrnými ledovými poli rozplynula.

Na vodu se snesl mlhavý opar, ve kterém bylo vidět sotva na dva lokty. Dívka se octla uvězněná v bílém kruhu. Místnosti plné výčitek, bolesti a sebenenávisti. Či sebelítosti? Dívčiny smysly byly v ten moment tak otupěné, že nedokázala poznat rozdíl mezi významem svých pocitů.

Čas na moři se vlekl. Skoro jako by vůbec neubíhal. Už ani nevěděla, zda jí proudy někam táhly či se voda kolem proměnila v led a ona byla stále na tom jednom místě. Vše pozbylo jakéhokoli smyslu či tvaru. I šumění moře se proměnilo v jakési trpké přerušované ticho. Byl slyšet jen vzdálený šepot. Slova jí nedávala smysl, ale byla si jistá, že hlasy někomu musí patřit. Nemohlo jít o výplod její mysli. Volali jí a ona je chtěla následovat, ale nedokázala to. Jako přivázaná se držela trámu a dál se utápěla v mlze.

Vším tím zmarem náhle pronikl zvířecí křik. Krááá.

Valery sebou slabě otřásla. Zvuk působil tak nepřirozeně, až jí vytrhl z transu. Když i poslední záchvěv utichl, nějaký čas se nic dalšího neozývalo.

Už se smiřovala s tím, že šlo jen o další přelud, když tu se řev ozval znovu. Krááá, krááá.

Dívenka pootevřela oči, jen aby spatřila havrana, který seděl na konci trámu a zaujatě jí pozoroval. Viděla v jeho očích lítost vůči ní. Zaklapal zobákem a přiskočil blíž k ní. Jeho ebenové peří bylo promáčené vodou, ale nevypadal, že by mu to vadilo.

Valery vyčerpaně sledovala tvorečka, který se dál nejistě přibližoval. Dívka se nepatrně pohnula. I to stačilo, aby havran vyděšeně zamával křídly, čímž vystavil na odbiv svou mohutnost. Byl rozhodně větší než jakýkoli jiný havran, kterého kdy viděla.

Když se pták opětovně uklidnil, Valery sesbírala veškerou energii ke slovu. „Ahoj..." šeptla křehce.

Havran se zastavil a s trháním hlavy jí zkoumal pohledem. Vypadal trochu zmateně, asi nečekal, že by trám v moři mluvil.