Temnosvit - Ve stínech

9. Vrchol světa

Mladý muž mávl rukou a lucerna se rozzářila jasným světlem, které proniklo do všech zákoutí šeravé místnosti plné knihoven a polic. Nebýt postele pod zataženým oknem, nikoho by ani nenapadlo, že tu někdo žije. A přesto byl pokoj pro mladíka jediným domovem, který kdy znal.

Stěny ověšené různými náčrty, kresbami a zápisky mu dopřávaly pocit bezpečí. Zatímco za dveřmi se nacházely jen tísnivé chodby, plné nepochopení a urážek.

Mladý světlovládce se posadil na tvrdou židli a ve světle lucerny se začetl do řádků prastaré knihy. Písmo, kterým byla kniha psána, znala na Alwasu jen hrstka. Sigi k ní patřil jen díky svému mentorovi, Fénixu Grazeovi.

Jednalo se o runy. Symboly staré jako svět sám, skrývající v sobě tajemnou a velmi silnou moc. Pradávní nezahalili svá slova do run bezdůvodně. V nezralé mysli mohly runy napáchat spoušť, srovnatelnou jen se setkáním s Wallathem v Temné mlhovině.

Sigi pro runorytectví projevil nadání už krátce po svém příchodu do Akademie. Fénix se osobně ujal jeho učení a předal mu znalosti, které si schovával už od mládí.

Dnes, po čtrnácti lunacích od okamžiku, kdy se probudil v temné komoře netušíce, kde je ani jak se na to místo dostal, byl Sigi někým úplně jiným. Světlovládcem, který by dokázal lusknutím prstu rozzářit i tu nejtemnější noc. Runorytcem, schopným číst a užívat runy pradávných magivládců.

I navzdory tomu však v řádcích, které četl snad stokrát, stále nedokázal nalézt ten pravý smysl. Ta drobná oháňka pravdy mu stále unikala mezi prsty. Runy tvořily jen nesmyslné věty, vyřčené do prázdna.

Mladého učence to dohánělo k šílenství. Byl tak blízko od vyřešení záhady, která mu nedala lunace spát, ale ten poslední detail mu i nadále unikal.

Zatímco dál četl mezi řádky, dlaní kroužil okolo lucerny a pohrával si s jejím světlem, které chvilkami skomíralo a poté se jasnější než předtím, znovu rozzářilo. Světlo dopadalo i na stěny ověšené tucty listů s poznámkami, které Sigi během svého výzkumu sepsal. Snad v naději, že v nich nalezne to chybějící vodítko.

Mladík se prudce zvedl, čímž odsunul židli několik stop dozadu. Přistoupil ke zdi s poznámkami a těkal pohledem mezi jednotlivými listy.

Zrak mu jako vždy upoutal černý list s bílým písmem. Pocházel z deníku, který našel teprve před minulou lunací a patřil k tomu nejcennějšímu dědictví, které mu předchozí cechmistr ve svém kabinetu zanechal.

Na uhelném papíře, bylo runami vepsáno proroctví, které vyřkl svým posledním dechem Světlonoš Immeril, těsně předtím, než se vrhl s Wallathem do chřtánu Solisu, aby ukončil období Temnoty.

Síly Temnoty nemůžou být nikdy zcela zničeny. Až nastane poslední den Světla, má krev se opět probudí a použije veškerou svou moc, aby zvrátila Zatmění.

Zbylé stránky, na kterých měl být zbytek tohoto proroctví, však v deníku chyběly. Cechmistr si je nejspíš nechal pro sebe nebo je před opuštěním tohoto světa zničil.

Tuto skutečnost Sigi znát nemohl a vlastně ji neznal nikdo, protože Cechmistr Grissfen spáchal sebevraždu. Tvrdí se, že se léta utápěl v alkoholu, ale ti kdo měli povědomí o jeho výzkumu, přisuzovali jeho smrti jiný důvod. Sigi hrdě patří k zastáncům jeho učení.

Grissfen tvrdil, že jev, který dnes známe jako Zatmění a objevuje se v intervalu zhruba jednou za tisíc lunací, je způsoben pokusem Wallatha uniknout ze svého vězení v srdci Solisu. Na rozdíl od víry Věčného světla, která je hlavní vírou v Alwasu, totiž věřil, že Wallath při vržení do Solisu nezemřel.