Temnosvit - Ve stínech

1. Valery

Nad zamlženým údolím se zvedalo jarní slunce a probouzelo k životu spící krajinu. S korunami jehličnanů na úpatích hor si pohrával mořský vánek a shazoval z větví ranní rosu. Její stříbrné kapky dopadaly do zbytků tajícího sněhu, který do údolí přinesla poslední sněhová bouře této zimy. Z přetrvávající sněhové pokrývky vykukovaly první sněženky a čemeřice.

Lesem se neslo vytí Worfů vracejících se z nočního lovu, do svých nor, aby nakrmili své mladé. Stromoví obývali i jiní tvorové, které naopak hřejivé paprsky probouzely do nového dne.

Na pomezí přímořského údolí stálo nevelké městečko obehnané z Jihu kamennou hradbou. I tam se lidé probouzeli k práci a povinnostem.

Lordem tohoto panství byl moudrý a vzdělaný muž, člen gildy Strůjců. Už desítky lunací spravoval toto údolí a ochraňoval všechny, kteří chtěli v jeho městě žít.

Jméno dostalo podle staré věže stojící uprostřed Mramorovníkového lesa, kde před 2. Zatměním, její tehdejší správce choval havrany. Když tu pak založili město, dali mu název Ravenfort.

Věž samotná se stále tyčila nad město a jako její strážce dohlížela na všechny. Její vrchol už dávno nebyl původní, za ty stovky lunací se zřítila nejen střecha, ale i několik svrchních pater. Věž teď dosahovala těsně nad koruny vzrostlých stromů.

V její špici, na kamenné římse pravidelně sedávaly dvě mladé dívenky. Ani dnes tomu nebylo jinak.

„A jak se jmenuje támhle to?" vyjeklo nadšeně tmavovlasé děvče a ukázalo prstem na uskupení čtyř hvězd na tmavé straně oblohy.

Blondýnka opřená rukama za zády se zahleděla na souhvězdí a pronesla: „To je Immerilův hrot. Je to jediné souhvězdí, které je vidět na obloze i během dne."

Tmavovlasá dívenka se zaujatě zahleděla na hvězdy, které ji skutečně připomínaly hrot kopí nebo šípu.

„Páni, jak to, že je vidět i za dne?" optala se mladší dívka své o pár lunací starší kamarádky.

„Představuje šíp světla, kterým Immeril vrhl Wallatha do Slunce. Z oblohy zmizí jen při Zatmění, kdy nad světlem znovu převezme kontrolu Vládce temna, Wallath."

„Jak tohle všechno víš, Harver?" ptala se sladkým hlasem malá tmavovláska.

„Dědeček pocházel z gildy Kněží, takže mi tyhle staré pověsti vyprávěl před spaním." Blondýnka si na své prarodiče dnes vzpomínala už jen velmi matně. Zemřeli v době, kdy se její rodina rozhodovala opustit Smrkoviště, její minulý domov.

„To se máš, že máš dědečka, já mám jenom tátu," posmutněla dívenka na římse a pěstičkou si utřela nos. Měla svého tátu ráda nade všechno na světě a neuměla si ani představit, coby bez něj dělala.

„Tvůj táta, tě neopustí, neboj se. Na to tě má až moc rád." Harver do ní drkla loktem, aby jí přivedla na jiné myšlenky.

„Nezahrajeme si něco?" optalo se stále skleslé děvče.

„Hmm," Harver se na okamžik zamyslela a rozhodla se oprášit jednu hru, kterou nehrála celé věky. „Co takhle Pravdivé karty?"

Holčička se na ní zmateně zahleděla.

„To znáš, už jsme to přece spolu jednou hrály. Budeme lízat karty a ta co vytáhne nižší, si musí vybrat, zda o sobě řekne pravdu nebo splní úkol."

Když jí Harver osvětlila princip, dívčiny oči se rozzářily nadšením. Tmavovláska chtěla namítnout, že sebou karty nevzala, ale to už je Harver tahal z vaku.