Temnosvit - Ve stínech

6. O Serpenech a mořských ďasech

Drobounké tělo zmizelo v rozbouřeném oceánu, jako zrníčko v pytli umleté mouky. Při prudkém dopadu jí však opustilo vědomí a vlny se jí tak plně zmocnily. Zpětný proud dívku zanesla daleko od příboje a ostrých útesů u pobřeží. Náhoda jí k tělu připlavila holý kmen stromu, kterého se i navzdory svému stavu, dokázala zachytit. Proudy pak dívku odnášely dál na Severozápad, do končin, o které lidské oko nezavadilo stovky lunací. Jak se její domov vzdaloval, mizela i temnota a bolest, které tu noc na Ravenfort přivolala lidská pýcha. Hornická armáda ještě v zahaleném svitu téhož měsíce, odpochodovala z Mramorovníkového údolí pryč, nechávajíce za sebou jen popelem zasypané ruiny a stovky mrtvých. Jediným přeživším zůstala tato nebohá dívka, ztracená na moři. I když bude muset sama posoudit, zda jí bylo přežití uděleno darem, či trestem, vzhledem k temné budoucnosti, kterou si pro ni osud přichystal. Nic z toho v ten moment dívka však netušila. Bezvládné tělo, držící se smrkového kmene, svírané v bezvědomí bolestí a chladem, vlny odnášely dál, vstříc smrti.

„Tati, tati!" křičela radostně pisklavým hláskem dívka s havraními vlasy, které jí držely v pečlivě upleteném copu. „Val!" jásal statný muž s neupravenou bradkou a mastnými vlasy. Těžce poklekl a přivinul si běžící dívku do objetí. Jeho plátová zbroj pod její radostí zachrastila. „Ou, ou. Pomalu děvče, ať mě nepovalíš. Pořádně jsem se nevyspal dobrých deset dní." Dcera však nenechala svého otce ani vydechnout. „Ani nevíš, jak jsem se na tebe těšila." V jejím pihovatém obličeji se v ten okamžik skrývala nefalšovaná radost a štěstí. „Mladá lady, nemohla ani dospat. Je na nohou už od brzkého rána." Pronesla prostě, slečna Janne, která se zjevila na náměstí před domem. Valerie, jí věnovala krátký pohled a pak se znovu otočila na svého otce, který se s pokřiveným úsměvem zvedl a tiše přitom zasténal. „Je ti něco, tatí?" ptala se, tmavovláska a snažila se svého otce podepřít. „Ne, to je dobrý dcerko moje. Jen pár šrámů z bitvy." Při těch slovech, mávl na své oddané muže, kteří mu již předtím pomohli sesednout z koně, aby ho i tentokrát podrželi. Gildaři, přispěchali ke svému pánovi a dovedli ho ke kašně uprostřed náměstí. Lord Strůjce se nechal posadit na její okraj a napil se průzračné vody v kašně. „Díky mládenci, Immeril vám žehnej." Dívka ho starostlivě následovala a ihned se usadila vedle něj. „Dostali jste tu příšeru? Co byla zač a kde se tu vzala?" Lorda, otázky vyčerpávaly, ale nechtěl své dceři kazit radost, proto pomalu odpověděl: „Zorg, a ano, skolili jsme ho." – „Ty seš můj hrdina. Je super, že díky tobě už se děti z města nebudou muset bát do lesa." Dívenka chytla ruku svého otce a dál se na něj usmívala. Lord Ryan, si prohlídl svou řemeslnou práci na její mechanické protéze a tiše odvětil: „Nedovolil bych, aby se ti cokoli stalo a protože vím, jak sis v poslední době oblíbila chodit ven za hradby, musel jsem toho Zorga poslat zpátky k Wallathovi."

Prásk! Trhavý úder blesku s jasnou září prořízl noční nebe. Valery, sebou otřásla a zamžourala skrze kapky slané vody k obzoru, kam blesk udeřil. Bouře byla vzdálená několik desítek mil, ale i tak ji děsila. Dívka se pokusila zorientovat, ale nekonečné houpání, v nočních vlnách, jí bránilo. Snahu po chvilce vzdala a unaveně nechala hlavu klesnout zpět na kmen stromu. Promáčené a zmrzlé děvče, netušilo, co dál. Mohlo jen doufat, že jej vlny zanesou k nějakému ostrovu nebo pobřeží, ale než stihlo udržet v hlavě další myšlenku, únava a chlad jej znovu stáhly pod hladinu bdění. Dívka procitla, ale znovu v říši snů.

Vysoká blondýnka se obratně vyhnula dřevěné čepeli, cvičného meče, který v ruce třímala o něco mladší a menší tmavovláska. „To není fér, seš mnohem lepší bojovnice než já!" zakňučela Valery a znovu máchla po své kamarádce, která útok svedla svým mečem do ušlapané země. „Až budeš někdy bojovat o vlastní život, tak to taky nebude fér." Prohodila upřímně, Harver a pohodila hlavou, aby dostala z tváře vlasy, které jí tam při bránění spadaly. Malá dívenka si naštvaně odfrkla a zkusila svou sokyni obalamutit. Naznačila útok do boku, ale na poslední chvíli stáhla meč zpět, obskočila dívku a sekla jí na plocho přes záda. Harver, se překvapeně zamračila, ale nakonec věnovala dívce hrdý pohled. „No vidíš, že to jde. Stačí tě jen trochu popíchnout." Valery, skromně sklopila zrak, ale uvnitř byla pyšná, že se jí podařilo Harver přechytračit a uštědřit jí zásah. „Pojď, necháme toho na chvilku a dáme si tu limonádu, než zteplá." S těmi slovy, Harver zapíchla svou zbraň do země a odběhla do stínu nedalekého stromu pro orosený džbánek. Dlouze se z něj napila a s blaženým úsměvem, jej předala Valery, která též svlažila své hrdlo nažloutlou tekutinou. Jednalo se o citrónovou limonádu, kterou děvčatům udělala matka Harver. Občerstvené dívky se pak posadily na špalky, položené u vyhaslého ohniště. Valery, klacíkem šťourala mezi ohořelými větvemi a jakoby v popelu hledala poklad. Harver, se zaposlouchala do šelestu listí a zpěvu ptáků. Milovala období dorůstajícího Měsíce, které začínalo fází zvanou Levass a končilo, o asi půl lunace později Luxem. Měsíčních fází bylo celkem osm. Každá nesla svůj název a různorodé podnebí, které na Alwasu panovalo. Jednoduše by se dalo říct, že v období kdy měsíc dorůstá je tepleji než v době, kdy ubývá. V době kdy Měsíc není na obloze vidět vůbec, sužují Alwas ty největší mrazy a sněhové bouře. V Luxu, kdy je Měsíc plný, jsou naopak největší vedra. Léto, bylo na spadnutí a Harver, za to byla po letošní kruté zimě, vděčná. I když nakonec nebyla až tak mizerná, protože poznala tuhle báječnou holku, se kterou si během těch několika měsíčních fází užila kopec srandy a dobrodružství. S nepatrným úsměvem zkontrolovala, Valery, která se stále vrtala klacíkem v popelu. „Co tam hledáš?" – „Když jsme tu minule seděli, tak mi tam spadla cvrnkací kulička, tak zkouším, jestli se mi jí nepodaří najít." Pronesla soustředěně a odhrnula nedohořelé polínko na stranu.