Temnosvit - Ve stínech

8. Gallen

Mladá žena se rozhlédla po honosně vyhlížející místnosti, plné tmavého dřeva se zlatými doplňky. Z jasné záře jí bolely oči, proto přivřela zrak a posadila se na měkkou pohovku. Do místnosti přišel postarší muž s řídkými šedými vlasy a kulatým břichem. V ruce třímal dvě sklenky s červeným vínem, které provoněly celou místnost. Tmavovláska se naklonila a s vděkem převzala skleničku, ze které ihned upila velký hlt. „Pomalu, pomalu. Nehodlám vás pak tahat domů a fiakr má můj bratranec na své svatbě." Pronesl otráveně muž a přejel ženu soudným pohledem. „Kdybyste raději nechal těch zbytečných řečí a udělal, oč jsem vás žádala už stokrát, nebyla bych tu vůbec." Odsekla rázným hlasem a odložila dopitou skleničku na stolek. „Nikdy!" vyprskl pobouřeně, jako kdyby to v sobě držel už notnou chvíli. „Váš bratr dostal, co si zasloužil. Železnou kouli k noze a doživotní službu v dolech Hefastovských." Dívka si se zoufalým hněvem ve tváři odfrkla. „A za co si tak krutý osud zasloužil? Za touhu po lepším životě?" Dívčin pevný hlas se zlomil, když si vybavila vyděšenou tvář svého sourozence, když vojáci v plátových zbrojích táhly do vězeňské cely. „Každý nese zodpovědnost za svá rozhodnutí." Dodal po chvilce trpkého ticha. Mladá žena sklonila hlavu a prsty schované za zády obmotala kolem něčeho kovového. Chlad oceli jí prostupoval kůží až ke krku. Oklepala se a s plamínky v zelených očí, vytáhla  zpoza zad dýku. Postarší muž vyděšeně ucukl. „Co to děláte?" zavrčel a prudce se zvedl se z pohovky. „Teď i vy ponesete následek svého rozhodnutí, kterým jste mě, a mé rodině zničil život." Dívka vyskočila ze svého místa a povalila muže přes křeslo na zem. Čepel nože zarazila starci do hrudi, přičemž se ozvalo bolestné zaúpění. Vytáhla zbraň z masa a zaútočila znovu. Zatímco se koberec zbarvoval rudou krví, muž se, pod sprškou bodnutí, pomalu přestal hýbat. Dívka necítí hněv, ani uspokojení, ale slabost, protože s každým dalším bodnutím jí z těla vyprchává nevinnost mládí. Krev jí zbortila obličej i šaty, muž už dávno přišel o svůj dech a nyní ležel nehybně na podlaze. Dívka si jazykem olízla rty špinavé od krve a slezla z bezvládné osoby. Svůj osud si zasloužil, a i přestože doufala v jiný závěr, nelituje svého činu. Dýku upustila na zem a urychleně opustila pokoj, zahalený stínem smrti.

„Hej, hej Gallene? Vnímáš mě?" Do mladíkovy ruky, svírající tužku, náhle někdo drkne. Gallen, odvrátil zrak od rozepsané stránky své hry a zmateně pronesl: „Ano, ano, co se děje?" Z rozjímání ho vyrušil jezdec na hnědé klisně. Jeho oděv, skládající se z pestře barevné tuniky a čepce s rolničkami, působil vtipně. Koneckonců oděv byl jeho obživou. „Chce s tebou mluvit, Rullmen," pronesl a pohodil hlavou k vagónu, který se táhnul za nimi. Gallen, otráveně protočil oči, s vděkem, že mu informaci předal, na šaška kývl. Muž na koni, odcválal do popředí karavany, která se lenivým tempem drkotala lesní cestou směrem osadě zvané Brod. Ta, jak už název napovídá, leží na řece, která jako jedna z mnoha živí rozsáhlé Jezero Povstalců. Město samotné se pak nachází na severu území, které spravuje Gilda Chodců, jen pár desítek mil od Pobřeží ledu. I navzdory tomu, že byla družina tak daleko od podnebně mírnějších provincií na jihu, tu panovala příjemná teplota. Gallenovi, se sever Alwasu líbil. Jehličnaté lesy, větry vanoucí od moře a skalnaté výběžky, čnějící někdy i desítky stop do výše, ho inspirovaly a dodávaly mu pocitu skutečné volnosti. A inspiraci potřeboval víc než cokoli jiného, jelikož se stejně jako celá karavana živil, komediantstvím. Tito amatérští herci, recitátoři, bardi i bardky, šašci, mimové a loutkáři tvořili seskupení, po Alwasu dobře známé jako Potulní Slavíci. Herecká družina, která měla za sebou už stovky představení, snad ve všech městech. A i když ne všechny končily bouřlivým potleskem a už několikrát se stalo, že družina musela nakvap opustit scénu a někdy i celé město, lidé je měli v oblibě a jejich vystoupení byla velice žádaná. Gallen, zaklapl své poznámky a seskočil z dostavníku na kamenitou cestu. Vyhnul se dvojici loutkářů, kteří na něj s úsměvy pohlíželi z hřbetů svých koní. Pak už jen počkal, dokud k němu nedojede vůz, ve kterém se vezl jejich režisér, Rullmen. „Gallene, pojď, chlapče, posaď se vedle mě." Křikl z dálky obtloustlý muž s pytlíkem ořechů v ruce. Mladík si odfrkl a vyhoupl se na projíždějící povoz. „Doufám, že jsi nepracoval na něčem důležitém. Rullman vyplivl skořápku a znovu zabořil ruku hluboko do svého poloprázdného váčku s oříšky. „Nic, co bych nemohl dodělat, až budeme v Brodu." Gallen, si nepatrně posteskl nad rozepsanou stránkou své hry. Rullman, jako kdyby ho uhranula Siresa, vytáhl ruku z váčku a vztyčil k nebi prst. „Ano, Brod. Už by to nemělo být daleko, ale až tam budeme, budu od tebe něco potřebovat." Režisér, se naklonil blíž ke Gallenově uchu, jakoby mu chtěl sdělit nějaké zvrácené tajemství a tiše povídá: „Správce areálu, kde bude družina tábořit, mě nemá příliš v oblibě." Gallen, se ušklíbl a ironicky dodal: „Patří snad k těm chudákům, které jste poctil hrou v karty?" Rullman, se zamračil a skrze zaťaté zuby pronesl: „Možná jsem se dřív neživil poctivě, ale svou minulost neschovávám před světem, jako jiní." Gallen, se odměřeně napřímil a pokývl hlavou. „To je fér. Na co se teda mám od toho správce připravit?" Rullman, semkl rty a pokračoval: „Pokud ještě neví, kohože to vlastně bude na svém pozemku hostí, určitě mu nebude trvat dlouho, než si to zjistí a pak počítám, že nás bude chtít pěkně zkásnout, minimálně tak aby vyrovnal ztrátu, kterou jsem mu před lety způsobil." Mladý herec, s nepochopením natočil hlavu na stranu. „A proč by mě tohle mělo zajímat? Já se s Cass starám o hry a písně, zatímco vy si řešíte finance, tak bylo a bude." Gallen, se nehodlal o tomhle dohadovat, a rozhodně ne s tímhle slizkým gamblerem, který bohužel stál v čele Slavíků. „Chápu tvé rozhořčení, ale jestli mám být schopen vám na konci fáze měsíce, vyplatit nějakou tu almužnu, pak si nemůžeme dovolit, aby nás tenhle pomstychtivý zmetek zkasíroval." Mladík měl sto chutí poslat, Rullmana ke všem čertům, ale věděl, že hádkou ničemu nepomůže a koneckonců výplatu potřeboval stejně jako všichni ostatní, takže mu nakonec nezbylo než vyslechnout si i zbytek jeho řečí. Když režisér viděl, že Gallen konečně povolil, znovu si nacpal ústa oříšky a pokračoval: „Prostě až se objeví, potřebuju, abys ho nějak ukecal. Se slovy to umíš, takže to pro tebe bude hračka." Gallen, si nebyl tak jistý, ale jeho názor nezmění, nic na skutečnosti, že nakonec to bude stejně on, kdo bude Rullmanovi zájmy muset bránit. Proto jen odevzdaně přikývl na souhlas a mlčky sledoval, jak se jeho sok, dál cpe. „Zařiď, ať mi ten dluh promine a nezapomenu ti to, na to se můžeš spolehnout." Gallen, jen fádně mávl rukou a pak seskočil z vozu. „To už jsem slyšel nejmíň desetkrát" zamumlal si spíš pro sebe a odporoučel se na konec karavany.