Temnosvit - Ve stínech

19. Malá tajemství

Vrata se za nimi s prásknutím zabouchla. Kertys odložil Artemys na balík slámy a odběhl je zapečetit trámem, aby je nikdo nepřekvapil. Jejich výstup s plošinou přilákal celou vesnici a dozajista i gildaře. Nejlepší strategií by měl být úprk, ale Artemys potřebovala alespoň trochu ošetřit tu ránu na boku.

Mladík petlicí zabezpečil vrata a poté se spěšně vrátil ke své opatrovnici.

„Jak jsi na tom?" ptal se s naléhavostí v hlase. Dívka na to jen bolestí pokřivila obličej a sejmula si krvavou ruku z rány. Její košile už stihla nasáknout krví, ale díky jejímu zbarvení to nebylo příliš vidět.

Kertys sundal z ramene svou brašnu a začal v ní lovit nějaké obinadlo. Artemys ho minula pohledem a o dřevěný sloup se vytáhla na nohy. Bok jí doslova olizovaly plameny a čelo měla orosené potem, ale to jí nezajímalo.

„Počkej kam pak!" okřikl jí ihned. „Sedni si. Dokud ti to neobvážu a nevyčistím nikam nejdeme." Jeho rázný tón jí sice štval, ale uposlechla.

„Měli bychom vypadnout, než sem dorazí vojáci..." Dívku přerušilo prudké zabouchání na dřevěná vrata od stodoly.

„Otevřete dveře! Nedělejte si to těžší, víme že jste z Trestanecké kolonie. Gildaři už jsou na cestě sem!" ozvalo se zpoza vrat.

Dvojice si vyměnila nejisté pohledy, ale hlas ignorovala. Kertys znovu šáhl do brašny a jako zázrakem vytáhl bílý hadr smotaný o ruličky.

„Jo!" zaradoval se a přeskočil k Artemys. „Sundej si kabát."

Dívka ho znovu poslechla a s bolestným a zasyčením si stáhla svůj kožený kabát. Košile měla v místě kam jí Qin zasáhl dokonale rovnou trhlinu. „Šmejd jeden, teď si to budu muset zašít," postěžovala si Artemys a mrskla s kabátem na vedlejší balík slámy.

„Když dovolíš, nejdřív zašiju tebe," zamumlal Kertys a nadzvedl jí paži, aby se dostal ke krvácející ráně.

Kertys si všimnul, že jí to nejspíš trápí víc než to, že má díru v sobě. „Nekoukej na mě tak. Co pak já za to můžu," prskl na ní a vyhrnul jí košili. Rána vypadala hůř, než Kertys doufal. Táhla se jí od pravé lopatky, přes žebra na bok a končila skoro až u pánve. Hloubku odhadoval na dobrý palec, ne-li více. Rána definitivně potřebovala šití, které mladík neměl, a i kdyby určitě neměl čas.

Na dveře se tou dobou ozvala další zběsilá rána. „Otevřete!" K hlasu se přidala kupa dalších. Venku na ně nejspíš čekalo pár desítek dopálených rolníků. A vzhledem k tomu, co tu trestanci vyvedli, měli každé právo se tak cítit.

Kertys vytáhl svou placatku a její obsah vylil na kus látky, kterou předtím utrhl. „Teď to asi bude trochu-" Než to vůbec dořekl přitiskl dívce na ránu alkoholem nasáklý hadr. Ta se zkroutila v pronikavě pálivé bolesti, která jí vstoupila do kůže. Jako rozžhavený olej jí protékala oběhem a stahovala její svaly v bolestné agónii.

„Aááách," neubránila se bolestnému zaúpění při kterém zaťatou pěstí udeřila do sloupu o který se opírala. „To si mě nemohl aspoň nechat se na to připravit," zasyčela stále s doznívající bolestí na jazyku.

„Promiň," řekl a odložil hadr. Rozmotal obinadlo a několikrát jím ovinul dívčino tělo. V trestaneckém lazaretu by i tohle nazvali chabým pokusem o zabránění infekce a vykrvácení, ale momentálně to bylo to nejlepší, co mohl dívce poskytnout.

„Hotovo," dodal a stáhl jí košili zpět. Dívka se na něj podívala s potlačovaným vděkem. Věděl, že je ráda, že ho tu má, jen měla trochu pošramocenou pýchu. Naposledy jí takhle zřídil přerostlý Warg, kterého měli v Pustinách odlovit. Tehdy je rozdělil zával jeskyně a ona s ním tak zůstala zabarikádovaná uvnitř jeho doupěte. Když uvolnil cestu, Warg byl mrtvý, ona pokrytá jeho krví s ošklivě pokousanou nohou. Uzdravila se rychle, ale její pýcha to odnesla stejně jako dnes.