Stranger Things (FF)

2.

V noci byla bouřka. Jedna z mnoha věcí, co nemám ráda. V bouřce nikdy nemůžu usnout, vadí mi ty blesky a zvuk hromů. Taky u nás doma v jednu chvíli vypadl proud a všechna světla se zhasla, což mě vyděsilo. Pokud by se světla znovu nerozsvítila, musely by se zapnout pojistky dole ve sklepě, kam jsem se bála chodit a hlavně jsem ani neuměla pojistky zapínat, na to byl odborník táta, který doma nebyl. Nějakým způsobem se mi přece jenom podařilo usnout a druhý den ráno jít v klidu do školy. S klukama jsem dnes nešla, neměla jsem na ně nějak náladu, tak jsem šla sama. 

Dnes jsme měli psát test z matematiky, která nebyla mým úplně nejoblíbenějším předmětem a zároveň to nebyl typ předmětu, ve kterém bych vynikala. Samozřejmě jsem se na to včera ani nepodívala. Jak jsem tak nad tím přemýšlela, cestou jsem do někoho vrazila. Do dvou lidí. Otočila jsem se a stáli tam Tommy se Stevem. ,,Hej, co děláš prcku?!" křikl na mě Tommy. Chvíli jsem si je prohlížela, pak jsem se na ně zamračila a řekla: ,,Pitomci," otočila se a šla zas dál. Hned jak jsem vešla do třídy, do očí mě praštila další divná věc. 

Ve škole už nechyběl jenom Will, ale už i Mike. Ve třídě seděli jenom Lucas s Dustinem. Rázným krokem jsem vešla do třídy, odhodila tašku na lavici a postavila se před jejich lavice. ,,Koukám, že nějak řídnete, hoši," založila jsem si ruce na hrudi. ,,No, jo..." chtěl mi odpovědět Dustin, ale Lucas se do toho vložil dřív: ,,Co je ti po tom, Meghan.." vyštěkl na mě. Stočila jsem svůj pohled na něj a s chladnýma očima a ledovým klidem jsem se opřela o jeho lavici: ,,Zapomněl jsi snad s kým mluvíš, tupče?" Na to Lucas zmlknul a už nic neřekl. 

Po škole jsem šla rovnou domů. Neměla jsem na nic a na nikoho moc náladu, takže jsem přemýšlela po cestě o tom, co si udělám doma k večeři. Doma jsem si potom udělala úkoly a rozhodla se učit na opravný test z matiky, protože mi bylo jasné, že jsem to projela. Asi po hodině snahy o učení někdo zazvonil. Víte, náš dům byl rozlehlý jako zámek, byla to opravdu taková staromodní vila, takže když někdo zazvonil, rozeznělo se to po celém domě jako někde na hradě. Když jste byli doma sami a zvlášť třeba v noci, bylo to děsivé. 

Teď sice večer ani noc nebyla, ale byla jsem tak zabraná do učení, že jsem na posteli nadskočila. Celkem mě to překvapilo, protože k nám skoro nikdy nikdo nechodil ani když byli rodiče doma. Natož když tu jsem sama. Kdo by to tak mohl být? Pomalu jsem sešla dolů k domovním dveří a za mléčně prosklenými dveřmi jsem uviděla obrys dvou velkých postav. ,,Kdo je tam?" houkla jsem. ,,Tady šerif, Meghan. Otevři," uslyšela jsem hlas šerifa Hoppera. Co ten tady chce? Hned jsem běžela odemknout a šerifa se strážníkem pustila dovnitř. ,,Máš doma rodiče?" ptal se hned Hopper. ,,Ne, vrátí se až příští týden," odpověděla jsem a zavřela za nimi dveře. 

Po chvíli jsme už seděli všichni tři v obýváku. Ti dva seděli naproti mně a koukali na mě. ,,Tak co je, proč jste tady?" nevydržela jsem to. Hopper si povzdechl: ,,Neviděla nebo neslyšela jsi předevčírem nebo divného?" ,,Jak jako?" nechápala jsem. ,,Ztratil se Byersovic kluk, to víš, ne?" Kývla jsem. ,,A ztratil se tady nedaleko. Taky předpokládám že asi víš, že Byersovi bydlí kousek odtud," pokračoval šerif. ,,A co tím naznačujete? Že s tím mám něco společného? Pokud vím, tak kousek odtud bydlí i ten pitomec Harrington a podezříváte mě, dvanáctiletou holku, která je doma sama?" vyprskla jsem na ně. 

,,Hele hele hele, klídek. Nikdo tě z ničeho neobviňuje, jen jsem se zeptal, jasný? A Steva Harringtona prověříme taky. Takže jsi nic neslyšela, ani neviděla?" uklidňoval mě Hopper. ,,Ne," odpověděla jsem prostě. ,,Tak fajn. V tom případě už není co řešit," dokončil šerif a zvedl se. U dveří se však ještě zastavil: ,,Ale i přesto ti musím říct to samý, co jsem řekl těm třem včera. Zůstat doma v bezpečí, dokud se tahle situace nevyřeší. Ze školy rovnou domů, žádný toulání a rozhodně žádný hledání kamaráda, jasný?" ,,Není to můj kámoš a to jste teď jako můj táta?" vyprskla jsem na něj pohrdavě. 

,,Ne, ale znám tvoje rodiče a ty jsi doma sama. Ještě tě přijdu zkontrolovat a jestli nebudeš doma..." pohrozil mi prstem. ,,Říkám, že to není můj kámoš," procedila jsem skrz zuby. Hopper na mě chvíli koukal, pak stáhl ruku dolů, povzdechl si a pomalu se otočil zpět ke dveřím: ,,Jasně," pronesl jenom pro sebe, ,,a trochu úcty bych prosil!" zakřičel ještě na mě přes rameno, když šel směrem k autu. Já se na něj jenom zašklebila a přibouchla za nimi dveře.