Stranger Things (FF)

8.

Počkala jsem, až Hopper s Joyce odjedou a potom jsem se rychle rozběhla ke vchodu do školy. Jenže než jsem ke dveřím doběhla, tak se znovu otevřely a já jen tak tak uhnula do strany a schovala se za další nějaké auto. Tentokrát ze dveří vyšel znovu Jonathan s Nancy Wheelerovou? Ona tu byla taky? Společně nasedli do auta a taky někam odjeli. Ještě jsem chvíli počkala, jestli náhodou někdo nevyjde, a když to vypadalo, že je vzduch konečně čistý, vběhla jsem do školy. Absolutně jsem netušila, kde bych ten zbytek měla hledat. Bylo mi jasné, že budou někde zalezlí, ale kde, to jsem netušila. 

Rozhodla jsem se tedy postupně rychle projít celou školu a nahlédnout do každé místnosti. Ale našlapovala jsem potichu, aby mě neslyšeli, nelekli se a neschovali se, to bych je potom nenašla nikdy. Když už jsem takhle chodila asi půl hodiny (přišlo mi to jako několik hodin), chtěla sem to pomalu vzdát, ale ocitla jsem se v menší chodbičce, na jejímž konci se rozdvojovala a já byla připravená, že zahnu doprava a vyjdu ven. Jenže jak jsem tak šla, najednou jsem uslyšela několik běžících nohou. Zastavila jsem se a zaposlouchala se, odkud to jde. Znělo to, jako kdyby to vycházelo z chodby vedle. 

Rozběhla jsem se tedy také, abych se pak na konci mé chodby nevydala doprava, ale doleva. Jakmile jsem zabočila, srazila jsem se s Mikem, Lucasem, Dustinem a tou holkou. ,,Co tady sakra děláš, Meghan?" rozkřikl se Lucas. ,,Já? Co tady děláte vy? A kdo je tohle?" ukázala jsem na tu holku v růžových šatech a modré bundě. ,,Do toho ti nic není, musíš hned zmizet," vložil se do toho Mike. ,,Nemusím nic, to vy mi řeknete, co se to tady krucinál děje," zabodla jsem mu prst do hrudi. ,,Na tohle nemáme čas, lidi," promluvil Dustin. 

Až teď jsem si všimla jejich výrazů. Byli vyděšení. Proč vlastně utíkali? Došlo mi, že má možná Dustin pravdu. Teď nebyla vhodná chvíle na to, aby mi něco vysvětlovali. Hned, co mě tyhle myšlenky napadly, se otevřely dveře za námi, kterými jsem předtím chtěla odejít. Policie? Ne, to nebyla policie. Byl to někdo jiný. Nevím kdo to byl, ale rozhodně na nás mířili pistolemi a na ostatních jsem poznala, že to před nimi utíkali. ,,Zdrhejte!" zavolal Lucas a všichni se rozběhli opačným směrem. Já zůstala stát jako přikovaná a nebyla jsem schopná pohybu do té doby, dokud mě někdo nechytil za paži a silně mnou škubl. 

Byl to Dustin a táhl mě s sebou, takže jsem utíkala s ostatními. ,,Přestaň mě chytat za ruku, pusť mě!" rozkřikla jsem se na něj a vytrhla se mu. ,,Musíš být i v téhle situaci tak protivná?" oplatil mi můj ton za běhu. Zrovna od něj bych to nečekala, možná proto mě to donutilo sklapnout a někde v hloubi duše si přiznat, že měl pravdu. V další chodbě nás ti lidé obklíčili. Najednou před námi stáli další dva muži se zbraněmi a uprostřed nich stála nějaká starší žena, též na nás mířila. 

Za námi zase stáli ti muži, kteří nás pronásledovali hned na začátku. ,,Co teď?" otočila jsem se k partě. Ale všichni tři kluci zírali na tu holku, která zase zírala na tu ženu. Najednou všem dospělým, ať už za námi, nebo před námi, začala z očí téct krev. Všem najednou. Nechápala jsem to. A pak spadli na zem. Mrtví. A taky spadla na zem ta holka. ,,Eleven!" vykřikl Mike a sklonil se k ní. ,,Neprobírá se!" ohlédl se na nás. Takhle se jmenovala? Eleven? Jako to číslo? Proč neměla normální jméno? Když jsme se k ní sklonili všichni, všimla jsem si, jak jí z nosu teče malý proudek krve. 

Sebrali jsme ji a znovu se rozběhli chodbou. Ale znovu nás někdo zastavil. Další muži se zbraněmi a nějaký vysoký starší muž s bílými vlasy a v dlouhém černém kabátě. Muži se zbraněmi nás po jednom sebrali a drželi, abychom nemohli utéct a muž s bílými vlasy držel v náručí Eleven a něco jí říkal. ,,Pusťte mě, do háje!" křičela jsem a kopala ze všech sil, ale bylo mi to prd platné. To samé se snažili dělat i kluci, ale taky bez šance. Následující události se staly tak rychle, že jsem si je plně uvědomila až když jsem byla v bezpečí domova s rodiči. 

Odnikud s na nás vyřítila nějaká příšera. Ano, čtete správně, příšera. Později jsem zjistila, že tomu říkali demogorgon, ale v tu chvíli jsem pro tu věc jiný název, než příšera, neměla. Ani nevím, jak bych to měla popsat: bylo to vysoké, mělo to ruce i nohy, a místo hlavy to mělo.. připomínalo mi to masožravou kytku. Prostě uzavřený květ, který když se rozevře, tak v něm jsou zuby a vypadá to dost odpudivě. Ta příšera zabila všechny naše věznitele, včetně muže s bílými vlasy a nám se jen tak tak podařilo utéct. 

První běžel Mike, za ním Lucas a za ním jsem běžela já s Dustinem, který držel Eleven, která stále ještě nebyla schopná jít po svých vlastních nohách. Mike usoudil, že bychom se mohli zkusit schovat do jedné z učeben, tak jsme do jedné vlezli, zavřeli dveře a zabarikádovali je. Zatímco Eleven ležela na lavici a mluvila s Mikem, já pomáhala těm dvěma ještě přijít na nějaké věci, které bychom mohli přidat na barikádu. ,,Už tu nic není, to by mohlo stačit," řekl Lucas a vrátili jsme se k těm dvěma. Jenže jakmile jsme odstoupili od barikády, hned se rozrazila. 

Ta věc byla silnější, než jsme předpokládali. Začali jsme všichni couvat dozadu, mezitím co se Eleven postavila a šla přímo proti té zrůdě. ,,El, ne!" zakřičel Mike a chtěl jít k ní a asi ji zastavit, ale ona natáhla ruce dozadu a tím ho odhodila. Takže to byla telekineze. Já s klukama jsme se k němu sehli abychom zjistili, jestli je v pořádku. Fyzicky ano, ale psychicky moc ne. Eleven tentokrát natáhla ruce před sebe, směrem ke příšeře, řekla: ,,Končíš," a začala křičet. Za zrůdou se ve zdi začínalo něco otevírat, vypadalo to jako nějaký portál nebo brána a o pár sekund později se v něm zrůda tak nějak ,,rozplynula". 

Eleven se otočila k nám, konkrétně k Mikeovi a řekla: ,,Sbohem, Mikeu," a potom se rozplynula taky. ,,Ne! Eleven! El! El!" volal Mike asi minutu, ale bylo pozdě. Eleven nikde nebyla a ani po zrůdě nebylo ani stopy. Bylo po všem. 

Další kapitolou už začneme 2. sérii! <3