Recenze

Madeline Miller - Circe

„When I was born, the name for what I was did not exist."

Před několika měsíci jsem tu vychvalovala Madeline Miller a její Song of Achilles a tak bylo naprosto logické (zvlášť poté, co jsem v knihkupectví viděla tu nádhernou obálku – vážně, tohle je snad nejkrásnější obálka, kterou vlastním), že jsem sáhla i po její druhé opěvované knize – Circe.

Upozornění: Jako obvykle, knihu jsem četla v angličtině, takže se předem omlouvám, že z Kirké dělám Circe. Také předpokládám, že většina z vás osudy postav z Odysseiy zná, takže nebudu kalit vodu a zamlčovat, že Circe promění Odysseovu družinu v prasata.
Varování: násilí, vraždy, mučení, týrání, dětská šikana, graficky popsané porodní scény, obětní scény, znásilnění, lehce erotické scény
Doporučený věk: 16+

Nikdy jsem neměla ráda Odysseiu. Nikdy jsem neměla ráda Odyssea a jeho družinu, jejich „hrdinské" činy, které zastíraly roky podvádění a vraždění. Takže když jsem si ověřila, že ano, tahle Circe je přesně ta Circe z Odysseiy, to nadšení mě trochu přešlo, a zpětně si hrozně nadávám za tu vnitřní misogynii, která mě donutila odsoudit příběh Circe na základě toho, že byla do Odyssea zamilovaná.

„Humbling women seems to me a chief pastime of poets. As if there can be no story unless we crawl and weep."

Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem četla příběh s tak silnou hlavní hrdinkou, příběh tak silné hlavní hrdinky. Nevzpomínám si, že bych kdy vůbec takový příběh četla. A nechápu, že mi trvalo tak dlouho si to uvědomit. Circe je přesně ten příběh, který asi každá čtenářka podvědomě hledá. Přesně ten příběh, který si každá z nás strčí do kapsy a ponese s sebou do konce života.

Circe se narodí jako dcera boha Helia a společně se třemi vlastními sourozenci a stovkami a tisíci dalších sester, bratrů, sestřenek a bratranců vyrůstá ve dvoře bohů a nadpozemských stvoření. Po stovky let je zde terčem posměchu kvůli svému lidskému hlasu, své dětské nevinnosti a naivitě, kvůli svému strachu z otcovy síly. Má pocit, že je neustále krok za svými příbuznými, že ke každému příběhu patří ještě jedna věta, kterou jí nikdo neřekl a na kterou sama nedokázala přijít. Přesto je to ona, kdo zbičovanému Prometheovi přinese nektar a kdo dokáže pochopit sílu v jeho přiznání a přijetí trestu. Brzy totiž bude stát před podobnou volbou a hrdě otci přizná, že to byla ona, kdo z lásky proměnil smrtelníka v boha a ze žárlivosti Scyllu v šestihlavou příšeru. To, co bohové Olympu i Titáni vnímají jako hrozbu, přijme za své a trpělivě se po tisíce let věnuje bylinkám a odvarům.

„I thought: I cannot bear this world a moment longer. Then, child, make another."

S Circe jsem tak prožila léta osamění a nepochopení – nejprve v Heliově dvoře, později na ostrově se svým bratrem Aeëtem a nakonec na ostrově Aiaia, který se jí stane domovem. Přesto ani Diem nařízené vyhnanství nedokáže uvrhnout Circe a její schopnosti v zapomnění, a ona je svědkem zrození Minotaura na Knossu nebo tvůrcem osudů Iasona a Medey. Vidíme, jak se vyrovnává s odcizením od zbytku světa, který se k ní obrací jen ve chvílích, kdy už nikdo jiný nezbývá, jak se vyrovnává se svými chybami i láskami, které přichází a odchází. Právě její vyhoštění a odpoutání se od světa bohů jí pomůže zodpovědět všechny její otázky – jaké to je být bohem, jaké to je být smrtelníkem, jaké to je truchlit a litovat, a milovat a žít.

Odysseovo vyprávění vykreslilo Circe jako pomstychtivou a zákeřnou čarodějnici, která po dvanáct měsíců držela Odysseovu družinu proti jejich vůli na svém ostrově. Madeline Miller představila Circe jako dívku a ženu, ke které se celý svět obrátil zády, kterou všichni měli za slabou a lehkomyslnou, aniž by poznali její moc, sílu a hněv, její přívětivost, lásku a důvěřivost.

„You threw me to the crows, but it turns out I prefer them to you."

Circe je příběh o lásce – povrchní a neopětované, ale i čisté, krásné a bolestivé, je o mateřské lásce i lásce ke světu a sobě samé, a přece není milostným příběhem. Circe roste ze svých chyb a rozhodnutí, nikoli však vedle mužů, kteří ji obklopují, dokáže se sama za sebe postavit a přesto její emoce a činy nikdy neplynou z krutosti, je schopna odpuštění – těm, kteří si ho zasluhují, včetně sebe.

Zpětně pročítám úryvky, které bych tu mohla odcitovat a které by vystihovaly sílu a krásu, se kterou Madeline Miller dokáže popsat ženství a svět očima ženy, a ponořuji se zpátky do všech těch emocí, které jsem při čtení společně s Circe prožívala, a upřímně nedokážu vybrat žádný, aniž bych v následující chvíli nepřidávala další a další.

I měsíc po dočtení ve mně Circe rezonuje, její bolest i láska k životu, její odvaha a síla, které by se jen těžko vyrovnávala moc Olympu, její odhodlání. Všechno, co mi ukázala a co mi dala. Až se mě příště někdo zeptá, kdo je pro mě inspirativní ženskou hrdinkou, bez váhání odpovím Milleřinu Circe. A doufám, že něco podobného v knize najdete i vy.