Recenze

Alice in Chains - 2020 MoPOP Honoree

„I give this part of me for you."

Metalová nevlastní sestra grunge. Nejsilnější hlas Seattlu. První z velké čtyřky, kteří prorazili do světového povědomí. Kapela s tragickým příběhem a přesto nádherným koncem.

Tak je popisují odborníci a přátelé. Podle mě je pro kapelu Alice in Chains ale nejvýstižnější výše zmíněný verš ze songu Down in A Hole. Protože tahle čtyřka, ať už ve složení s Laynem Staleym nebo Williamem DuVallem jako frontmanem, svým posluchačům dá úplně všechno, aniž by cokoli očekávala nazpátek. Neexistuje pro ně téma, o kterém by se báli zpívat, neexistuje pro ně tajemství natolik temné, aby o něm nenapsali píseň. Každý song jde přímo z jejich nitra a vy víte, že zároveň s tím, jaká je to čest, přichází obrovská zodpovědnost jejich slova nenechat jen tak proplout kolem, ale vzít si to, co je vám nabízeno, a postupně se smířit s tím, co jste věděli už při prvním poslechu – že se to týká i vás samotných.

Přesně 30 let od vydání první desky s názvem Facelift se Alice in Chains stali oceněnými muzea MoPOP ve svém rodném Seattlu za své působení na hudební scéně, za to, že už po 33 let inspirují začínající muzikanty.

Disclaimer: Do médií připínám záznam ze slavnostního předání pojatého spíše jako koncert oslavující kapelu. Celý ten počin má dvě a půl hodiny a obsahuje spoustu krátkých klipů k příležitosti 20. výročí od založení muzea MoPOP, rozhovory se členy kapely, blahopřání od jejich dlouholetých přátel a písně v jejich provedení. Pokud se tedy se jménem Alice in Chains setkáváte poprvé, neočekávám, že se hned vrhnete do jeho sledování. Přestože byl ten koncert nádherný a úžasně zpracovaný, jen mě usvědčil v přesvědčení, že songy Alice in Chains se nedají snadno interpretovat, nedají se přenášet mezi umělci jako papíry s notami. Proto pokud se chcete s kapelou seznámit, doporučuji záznam jejich koncertu MTV Unplugged z roku 1996.
Varování: zmínky o drogové závislosti a alkoholismu

ALICE N' CHAINS

Historie Alice in Chains začíná a zdánlivě také končí přímo u frontmana, který pro mnoho fanoušků zůstává i po téměř dvaceti letech od své smrti tváří kapely. Layne Staley chtěl být od malička rockovou hvězdou, svou budoucnost však viděl v setu bicích, nikoli ve zpěvu. Až když se pohádal se svou středoškolskou kapelou, jejíž frontman ho nenechal zpívat, protože byl bubeník, svou soupravu prodal a vyměnil ji za mikrofon a kvalitní zesilovač. Jeho nevlastní bratr jeho impulzivní rozhodnutí okomentoval slovy: „Vždyť neumíš zpívat, do prdele!"

Layne zpívat neuměl, ale byl rozhodnutý se to naučit. Společně s bratrem přepisovali písničky svých oblíbených kapel jako Van Halen nebo The Scorpions a zhruba rok se Layne zarputile učil zpívat jako David Lee Roth a Klaus Meine. Nikdo kromě něj nevěřil, že z něj jednou bude dobrý zpěvák.

V roce 1984, když mu bylo asi 17, se na popud bratra přihlásil na konkurz vyhlášený neznámou středoškolskou kapelou. Stal se tak zpěvákem glam metalové kapetly Sleze. V úzkých třpytivých legínách, s načesanými vlasy, očními stíny a na vysokých podpatcích pak vystupovali převážně s covery svých oblíbených kapel. Asi o dva roky později přišli s návrhem změnit jméno – při jeho vymýšlení prý přišla řeč na Alenku v Říši divů a všichni tři si mysleli, že dát ji do řetězů bude šokující. Bylo to šokující, dokonce natolik, že jejich matky nový název zakázaly a oni museli přijmout kompromis Alice N' Chains.