Recenze

Madeline Miller - The Song of Achilles

„We were like gods at the dawning of the world, and our joy was so bright we could see nothing else but the other."

Jsem si jistá, že není skoro nikdo, kdo by o převyprávění Homérovy Illiady ještě neslyšel. Madeline Miller sleduje cestu řeckých princů Patrocla a Achilla od dětského přátelství přes opatrná vyznání lásky až k posledním společným létům, kdy oba ve válce o Troju naplňují proroctví bohů.

Upozornění: Předpokládám, že většina z nás si nějaké útržky z řeckých bájí a pověstí a hodin literatury pamatuje, takže nebudu chodit po špičkách kolem osudů hlavních postav. Knihu jsem četla v angličtině a upřímně, zas tolik si Illiadu nepamatuju, takže je možné, že do češtiny budu některá jména trochu komolit.
Varování: násilí, erotické scény
Doporučený věk: 15+

Nebudu lhát, měla jsem ohledně téhle knihy celkem vysoká očekávání. Ze všech koutů internetu na mě skákala pětihvězdičková hodnocení, zvěsti o rozpuštěném inkoustu na mokrých stránkách a vážně krásné citace. A možná za to mohla právě ta očekávání, možná to, že jsem věděla, že Patroclus i Achilles zemřou, ale zkrátka jsem byla maličko zklamaná. A nebrečela jsem – což bylo nejspíš to největší zklamání.

My father was a king and the son of kings, začíná Patroclus své vyprávění. Už od mala jím i jeho slaboduchou matkou otec opovrhoval – nebyl dostatečně silný ani rychlý, aby se mohl zúčastnit her, nebyl dostatečně zajímavý a urostlý, aby se mohl ucházet o ruku dcery krále Thyndarea. Hádám, že nakonec pro něj bylo určitým osvobozením, když Patroclus v sebeobraně a panice strčí do jednoho z urozených chlapců v království, a ten zemře. Trestem, který si za čin rodina zemřelého žádá, je buďto smrt, nebo vyhoštění, a Patroclus se jako exulant stěhuje do země krále Pelea.

Tam se jako desetiletý setkává s princem Achillem, kterému v žilách koluje božská krev jeho matky, bohyně moří Thetis, a který si tichého a odstrkovaného Patrocla zvolí jako svého společníka.

Patroclovi Achilles učaruje, v nádherných slovech popisuje jeho tvář, zlaté vlasy, voňavé plosky bosých nohou, jeho hru na lyru, jeho smích a způsob, kterým mluví, a na několik kapitol jsem se do Achilla zamilovala i já. Stanou se nejlepšími přáteli a i přes nevoli Achillovy matky jsou nerozlučitelní. Tak nerozlučitelní, že když král svého syna vyšle do učení ke kentaurovi Chironovi, Achilles na Patrocla v půli cesty čeká, protože ví, že Patroclus bez něj sám v paláci nezůstane.

Právě část, kdy žijí Patroclus s Achillem v jeskyni s Chironem, byla mou nejoblíbenější. Miller popisuje ubíhající roční doby, ubíhající léta, to, jak Patroclus poznává sám sebe a své touhy, jak poznává Achilla a jeho tělo. Oba chlapci dospívají, stále v nich však zůstává dětská hravost a naivita, učí se lovu, sběru bylin, přírodním cyklům a lékařství a Achilles je poprvé postaven před pravdu, kterou obnáší jeho prorokovaná sláva – je nejlepším z řeckých mužů, aristos achaion, a až se svět doslechne o jeho nadlidské rychlosti a odolnosti, každý ho bude chtít do své armády.

Ten moment přijde pro Patrocla až příliš brzy, jakkoli se Achillova matka snaží synově vstupu do války zabránit. Tehdy také Achilles poznává první ze svých slabostí – je příliš důvěřivý. Matka ho před hrozbou války unese na ostrov Scyros, kde ho donutí oženit se s místní princeznou a žít vedle ní v přestrojení za ženu s příslibem, že se Patroclus dozví, kde je.

A já vím, že tahle část byla nejspíš canon, když mi tak dovolíte Illiadu označit, ale kapitoly na Scyru mě neskutečně vytáčely. Deidameia s Achillem otěhotní, a Patroclus má pocit, že jí za něj něco dluží – což se bude v budoucnu opakovat častěji, než by se mi líbilo. Ona však o jeho omluvy ani konejšení nestojí, raději se s ním vyspí a druhý den odjede. A já nevím, jestli se Patroclus potřeboval ujistit, že je opravdu gay (poté, co asi 150 stránek opěvuje Achillovy nohy – vážně, ten kluk má foot fetish), ale ta scéna mi přišla zbytečná a zkrátka nikomu nic nepřinesla, pokud nepočítáme můj vztek.