Utrpení Ester Keplerové

VII. kapitola

Kap. Kap. Kap.

Bílé kachličky. Ostré světlo poblikávajících zářivek u stropu – na zvlněném plexiskle jsou navršené ostrůvky mrtvého hmyzu, který zespodu vypadá jako plíseň.

Kap. Kap. Kap.

Všechno je tu bílé. Teta celých dvanáct let od rozvodu, co tu bydlí, nemluví o ničem jiném, něž o tom, jak by chtěla novou koupelnu. Mění se jen barva kachliček, které by si přála – nejdříve to byla modrá, další rok mluvila o pískově žlutých, loňské Vánoce básnila o kombinaci dřeva a mechově zelené. A koupelna přitom celé ty roky zůstává bílá. Všude bílá.

Kap. Kap. Kap.

A červená.

Konečně shlédnu k vaně. Je tam, na svém místě.

Ten večer si dopřála pořádnou koupel, voda jí sahá až po prsa. Pěna už vyprchala, a tak skrz narůžovělou vodu vidím celé její nahé tělo, které jako by nějak postrádalo tvar, jako by i s její vůlí a vědomím odešla síla, která drží lidské tělo v určitém tvaru, jako by jen vyplňovala dno vany...

Kap. Kap. Kap.

Je zvláštní, že se rozhodla svléknout. Pamatuju si, jak jednou u nějakého hororu mluvila o tom, že její největší noční můra je, že ji jednou najdou svlečenou. Tolik se děsila toho, že by ji někdo viděl nahou, jako by to, že by byla v tu chvíli mrtvá, byla jen zanedbatelná vedlejší okolnost.

Teď ale nevypadá, že by jí to kdovíjak vadilo – její pohled je prázdný, obličej povislý a bledý.

Kap. Kap. Kap.

Přes okraj vany visí bezvládná paže.

Kap. Kap. Kap.

Krev kape z konečků jejích prstů, kam pomalu klouže přes dlaň z rozšklebeného zápěstí.

Kap. Kap. Kap.

Vdechuji ten železitý pach. Na jazyk se mi vloudí sůl slz klouzajících mi po tvářích.

Kap. Kap. Kap.

I přes všechnu hrůzu a bolest a děs mě naplňuje zvláštní, konejšivý klid. Všechno je tak, jak to bylo. Jak to má být.

Kap. Kap. Kap.

Plíce mi ztěžknou, dýchací cesty zaplní vlhká hlína.

Je to past.

Dech mi zůstane viset na rtech. Nemusím se otáčet, přesto ho vidím, jak stojí zamnou. Dlouho se ani nepohne a ticho koupelny vyplňuje jen červená a můj rozechvělý dech. Vtom vykročí, propluje kolem mě – pach zintenzivní a já se začnu dusit, přesto nejsem s to se pohnout.

Teplá lepkavá červená se doplazí spárami k mým chodidlům.

On se zatím zastaví nad vanou. Zírá na ni.

„Nedívej se na ni," vyhrknu a hned ustrnu hrůzou. Ne. Ne. Ne! Nedívej se na mě.

Pomalu otočí hlavu. Dvě prázdné, temné oči se šplhají po mých nohách, přes trup a krk až se zastaví na obličeji.

„Nedívej se na ni," řeknu znovu, rozechvěle a přitom tak jistě, jak to jen dokážu.

Znovu se odvrátí a nakloní se nad vanu.

„Nedívej se na ni! Ne- Nedotýkej se-"

Jeho vyhublé, kostnaté prsty s dlouhými, roztřepenými nehty, prorazí klidnou hladinu. Nakloní se víc a ponoří ruku hlouběji.