Utrpení Ester Keplerové

XV. kapitola

„... tak hrozně líto..."

Teto?...

„Neměla jsem ji nechat odejít. Je mi to..."

Jak jsem se dostala zpátky k tetě?

„...není tvoje chyba. Už si to nevyčítej."

Mami?

„Nečekala jsem ji. Prostě se najednou..."

Chci otevřít oči, ale víčka mám těžká a pod nimi jako by mě dřel písek. Kdykoli se jimi pokusím pohnout, zacloumá mnou vlna bolesti a nevolnosti.

„...tam dělala?"

„Já... já nevím. Netuším... Nevíme, co se to s ní..."

Bolí. Všechno mě bolí. A přitom jako bych se vznášela na obláčku. A zároveň jako bych byla hrozně moc těžká. Nemůžu se pohnout, každý hlubší nádech má za následek explozi v pravém boku. Nebo v levém? Ležím na zádech, nebo na břiše? A co to má co dělat s tím, kde je pravá a kde levá?

„...to kafe- Ahoj... Měly jste napsat, vzal bych ještě jedno... Dojdu..."

Tati!

„Michale, ahoj... To nemusíš, já už zase... vědět, až se probudí..."

Já jsem vzhůru!

A žiju!

Nádech.

Au.

Výdech.

Nezapomínám dýchat a jsem vzhůru. I když cítím, jak si mě dlouho zanedbávaný spánek opět přitahuje do své náruče. Odstrkuji ho od sebe, deru se k hladině, chci se probudit, chci se na vlastní oči přesvědčit, že doopravdy žiju.

„...tu zase."

„Ten... Jirka?"

„No jo. Poprosil mě, jestli bych... Má starost."

Oba se odmlčí.

Rozhostí se ticho.

Proč je ticho? Mami! Tati! Jste tu? Jsem tu já?!

Cítím, jak se propadám zpět do temného nevědomí.

Ne, ne, ne! Musím to vědět! Musím vědět, že jsem naživu, musím-

„Ma...mi?"

Slyším, jak nedýchají. Cítím, jak na mě oba upřeli pohledy, jak přemítají, jestli se jim to jen nezdálo. Chci je i vidět.

Několik vteřin si nejsem jistá, jestli se mi doopravdy podařilo otevřít oči. Místo černoty mé smysly zalije mléčná nicota, ze které po chvíli vystoupí dvě siluety v nohách postele. Ležím v posteli. Ale ne u tety v bytě ani doma.

„Housenko..." Hlesne mamka. Zní to, jako by o chvilku zmeškala čas své repliky, jako by si nebyla jistá, jestli si správně pamatuje text.

Já ale scénář nedostala vůbec, navíc mám těžký jazyk a jen se mi převaluje v puse jako vyplavená velryba, a tak mlčím.

Oba stojí na místě, úzkostlivě svírají kovové čelo postele, kde z druhé strany visí má karta. Přemýšlím, co je v ní asi napsané. Přemýšlím, co se stalo, ale nezeptám se, protože to nejsem já, kdo by se měl ptát, a rodiče nejsou ti, kdo by měli odpovídat.

Pořád stojí na místě. Dívají se na mě s prapodivnou směsicí úlevy, zmatku a nejistoty. Zdá se to jako věčnost, ve skutečnosti ale nejspíš uběhlo sotva pár vteřin, než se vzpamatují, každý přiskočí k jedné straně postele a chytne mě za ruku v symetrické sehranosti. Ukázkoví rodiče. Hodila by se k nim ukázková dcera.