Utrpení Ester Keplerové

II. kapitola

„Je to fakt krásný město," vydechl Tobiáš obdivně a znovu se rozhlédl po náměstí.

„Jojo," zamumlala jsem, aniž bych vzhlédla od displeje telefonu. Otáčela jsem mapou dokola a porovnávala tvary a úhly kreslených ulic s těmi skutečnými.

„Jak tě napadl zrovna Výmar? Pokud si pamatuju správně, o něm jsme nikdy nemluvili."

„No... víš jak..." Zamžourala jsem na nápis vedle tečky znázorňující naši polohu: Goethe-Schiller-Denkmal. Po zádech mi přejel mráz. Otočila jsem se a vzhlédla, div jsem si nevyvrátila hlavu. Stáli jsme přímo před sousoším oslavujícím dva slavné německé autory, jeden zapřený do druhého – těžko říct, kterej je kterej. „Do Berlína nebo do Paříže jezdí dneska každej. Chtěla jsem nám vymyslet nějakou zajímavou mezizastávku..."

„Mezizastávku," zopakoval, jako by to slovo ochutnával. „Takže pojedeme dál?"

„No... jo." Odvrátila jsem se od těch dvou pisálků a znovu se podívala do mapy. Od cíle cesty nás dělilo asi deset minut chůze. „Myslela jsem, že bychom mohli navštívit pár míst... Ale nemusíme. Prostě... Jak by se nám chtělo. Zatím nemám zařízenýho nic dalšího."

„To by mohlo být fajn."

Souhlasně jsem kývla a zamyslela se, nakolik to myslím vážně. Když plán vyjde, budu moct udělat za tím vším tlustou čáru a prostě vyrazit na opravdový výlet po Evropě? Došlo mi, že přesně to jsem si přála. Je k pláči, jak nepravděpodobné a naivní mi to připadalo už tehdy.

„A pro dnešek končíme, nebo máš ještě něco v plánu?" Zadíval se na ciferník hodinek, načež vzhlédl k nebi, které začínalo nabírat růžový odstín. „Nevim, jak ty, ale já už jsem docela utahanej. Můžeme dát na hotelu film, ne? A taky..." Zabloudil ke mně očima a hned se zase odvrátil. „Asi bychom měli probrat, co... no, co bude dál. Jakože kam dál, ale taky- Totiž..."

Zmateně jsem sledovala, jak přešlapuje na místě a mne si dlaní zápěstí, neustále uhýbá pohledem... O co mu jde? V hlavě jsem zase jednou měla naprosté prázdno – celý den v podstatě nepřetržitého vtipkování, sarkastických poznámek a vůbec hraní si na sebe sama mě vyčerpal a já stěží dokázala myslet, natož adekvátně reagovat. Co chce? Chce si promluvit?

Projela mnou vlna chladu. Kdepak plány cesty. Chce si promluvit.

„Na hotel? Blázníš!" vystřelila jsem zrovna, když vypadal, že snad konečně našel správná slova. „Ještě jsme neviděli to nejlepší!"

Tobiáš naprázdno zaklapal pusou. Nedokázala jsem identifikovat, co ho rozhodilo – nepřirozené nadšení, které jsem ze sebe vyždímala, můj výraz, který jsem byla ráda, že nevidím, nebo to, že jsem mu skočila do řeči, když se snažil zavést hovor na něco, k čemu se odhodlával už dlouho? Ta poslední možnost mě děsila. Nebyla jsem připravená mluvit vážně. Tušila jsem, že podruhé už bych nedala dohromady ten zmatený monolog celkem uvěřitelných polopravd, který jsem vychrlila ve vlaku. Nebyla jsem ale ani připravená říct celou pravdu. Ne, dokud to celé nevyřeším, a možná nikdy.

Proto se mi ulevilo, když se Tobiáš uvolil prozatím rezignovat a mlčky odložil nepříjemný hovor na neurčito. Pomalu vydechl nosem a při nádechu se nejistě usmál. „To nejlepší jo?"

„Si piš."

„Proč mám pocit, že se mám bát?"

* * *

„Hřbitov... Já věděl, že se mám bát."

„Nejsi snad překvapený?" Něco mi napovídalo, že by neměl být. Něco mi říkalo, že Ester, kterou zná, by návštěvu místního hřbitova považovala za absolutně nutný bod programu. Nejspíš by si připravila seznam zajímavých zde pohřbených osobností a k tomu seznam důvodů, proč to žádné skvělé osobnosti nejsou. S tou Ester by byla sranda...