Utrpení Ester Keplerové

VIII. kapitola

Seděla jsem na posteli v našem malinkém hotelovém pokoji se směšně vysokými stropy a ohromným – pochopitelně francouzským – oknem, kterým dovnitř celý den pražilo slunce, smažila se ve vlastním potu a zírala na slova vyrytá v týle lebky v mých dlaních.

„To je nějakej tvůj zvrácenej smysl pro humor?" prohodil Tobiáš. Seděl u stolku a převracel v rukou knihu, kterou jsem v antikvariátu koupila.

Pokrčila jsem rameny. „Přišlo mi fér si tam něco koupit, když už jsem je okradla." Zamávala jsem lebkou ve vzduchu – kdyby třeba zapomněl, co že jsem to měla ukrást –, načež jsem ji nechala žuchnout do otevřeného batohu.

„Zajímavá filozofie," zamumlal si Tobiáš pod vousy. „Proč ale – proboha – zrovna Werthera?"

Chvíli jsem bezhlesně upírala zrak na tenkou knížku, kterou zrovna položil na desku stolu. Vypadalo to na nějaké zvláštní vydání, možná snaha nakladatelů zpopularizovat klasickou literaturu, možná snaha trochu porejžovat na pěkných obálkách a touze vypadat chytře. Musela jsem uznat, že celkové provedení bylo celkem působivé. Ale i tak, škoda papíru... „Nevim, prostě jsem tam na něj narazila. Přišlo mi to takový... symbolický."

Tobiáš jen zavrtěl hlavou. „No. Takže co teď?" změnil raději téma.

„Pojedem do Výmaru."

„Jasně," přikývl, jako by to bylo fakt jasný. Možná bylo, těžko říct, vážně. O tom, co je jasné a zřejmé a logické a co není, jsem jaksi ztrácela přehled. „A to jako hned, nebo‑"

„Máme lístky na zítra," řekla jsem a posunula se na posteli tak, abych se mohla opřít.

„Jasně. Dobře." Odmlčel se a vyhlédl z okna. Bylo od nás vidět do bytů lidí přes ulici, poznala jsem ale, že Tobiáš se ve skutečnosti nedívá na pána usazeného v ušáku před ohromnou knihovnou – zaručeně plnou filozofických svazků –, ani na rodinu před televizí tak obrovskou, že v okně nebyly vidět její okraje. „A nechceš jít ven? Pročistit si hlavu. Koupit si něco k pití. K jídlu."

„Nemám hlad," odvětila jsem. Asi jsem nelhala. Těžko říct, žaludek jsem měla jako na vodě a cítila se zesláblá, nebyla jsem ale s to uvěřit, že by to zapříčinilo něco tak obyčejného a normálního jako hlad.

„I tak bychom ale měli jít na vzduch. Tady je děsný dusno..." pokračoval. „Nebo si aspoň sundej tu mikinu, vždyť se uvaříš."

Ostentativně jsem si přehodila kapucu přes hlavu, zatáhla za šňůrky a zabořila ruce do kapes.

„Jak chceš," mávl rukou a dál už mě nepřemlouval.

Ve velké kapse jsem si propletla prsty. Zavřela jsem oči a vdechovala směs vůně santalového dřeva a zápachu fritovacího oleje z látky mikiny. Cokoli bylo příjemnější než odér smrti, kterého jsem se nedokázala zbavit – ne že bych ve věci podnikla nějaké významné kroky. Vlastně jsem neudělala vůbec nic, takže asi dobře mi tak, že jo.

Tiše jsem sykla, když mě něco píchlo do kůže na zápěstí. Nahmatala jsem předmět tak tenoučký a lehký, že jsem úplně zapomněla, že v kapse je, a vytáhla ho na světlo. Zamyšleně jsem si bílým pírkem točila před očima. Pořád jsem si nemohla vybavit, v jaké chvíli jsem k němu přišla. Bylo to na nádraží, ale kdy?...

Někdy potom co-

Při té vzpomínce jsem se otřásla.

Jako omámená jsem zírala na roztančené bílé chmýří. Pohled jsem neodtrhla ani tehdy, kdy jsem se nahnula na stranu a volnou rukou začala šátrat na zemi vedle postele. Z batohu jsem vytáhla deník s černou vazbou a položila si jej do klína.