Utrpení Ester Keplerové

VI. kapitola

V Paříži mají vtipný metro.

Ne jenom, že mají šestnáct linek – a teď si, vy všichni nepražští, představte, jaká je to vždycky sranda najít, kterým že metrem to zrovna jedete a kde přestoupit – a na stanicích je peron od kolejí oddělený plexisklem s několika posuvnými dveřmi, které se neotevřou, dokud vlak nezastaví. Oni mají naprosto báječný vlaky. Zatímco u nás tvoří soupravu metra oddělené vagony, útroby Paříže křižují dlouhatánští kovoví hadi.

Stála jsem ve středu mezi sedačkami, držela se tyče vedoucí od podlahy ke stropu, a fascinovaně zírala napříč celým vlakem. Když jsme jeli rovně, viděla jsem až na samý konec. Vlasy mi divoce vlály ve větru, jak dovnitř proudil vzduch otevřenými okýnky – a to je další super věc, když někoho napadne to na konci června venku vohulit na pětatřicet stupňů – a celou cestu s přiblblým úsměvem sledovala, jak ohebný vlak kopíruje tvar tratě.

„RUE SAINT-MAUR?

RUE SAINT-MAUR."

Když jsem přes ohlušující hukot zaslechla plechový hlas předehrané znělky, vyprskla jsem smíchy. Jediný, kdo mi věnoval lehce pohoršený pohled, byl Tobiáš – a to je na Paříži taky nádherný, to jsem pochopila hned, jak jsem přijela: nikdo vás neřeší. Myslím, že kdybych si v tom metru lehla, nikdo by o mě nezavadil pohledem. Někdo by řekl, že je to typické uspěchané západní velkoměsto, jiný by pronesl něco o pestrém koloritu, já řeknu jen tolik, že tady bych se mohla do hrobky vlámat za bílýho dne a odvézt si tlející mrtvolu na invalidním vozíku a prošlo by mi to.

„Čemu se pořád směješ?" nedalo to Tobiášovi, když jsem se nepřestávala pochechtávat.

„Neslyšels to?" pokrčila jsem rameny, zatímco vlak zastavil ve stanici a dovnitř i ven začali proudit lidé. „Před každou stanicí ten týpek v reproduktoru řekne název stanice s otazníkem, jako by se ujišťoval, že fakt jedeme zrovna tam, kam říká, a pak to hned zopakuje, ale už bez otazníku, jako že si je už fakt jistej a má to ověřený."

Tobiáš na mě zůstal koukat jako na blázna – na což měl plné právo, ale na druhou stranu bych dokázala vyjmenovat několik úplně jiných důvodů, proč by mě mohl ze ztráty rozumu obvinit.

„Kam to vůbec jedeme? Já myslel, že z autobusáku na hotel jsi chtěla jít pěšky."

Jo, to jsem chtěla. Z Gare de Bercy to měla být na hotel hodina chůze, tedy za předpokladu, že bych po několika více méně probdělých nocích v řadě za sebou byla schopná za hodinu ujít skoro pět kilometrů neznámým městem.

„Na hotelu máme být až v pět odpoledne a my přijeli po sedmý ráno. Jasně, mohli jsme cestou na hotel najít Mekáč-"

„Nebo obdivovat krásy a divy jednoho z nejkrásnějších měst světa," prohodil Tobiáš, načež se k mé libosti starý, zarostlý muž navlečený v něčem, co mohlo být mnišské roucho (ale spíš nebylo) sedící dvě sedačky od nás, divoce rozkašlal.

„Nádhera," kývla jsem a pokračovala: „Buď jsme mohli strávit den v Mekáči, nebo si udělat vejlet, když už tedy jsme v jednom z těch nejkrásnějších měst světa."

Tobiáš se zašklebil, ale koutky úst se mu hned roztáhly v úsměvu. „No jo, to zní fajn," připustil. „A kam teda míříme? Mám pocit, že do centra ne, navíc pochybuju, že tě to táhne k Eiffelovce..."

Tentokrát jsem se ušklíbla já. „Ale prosimtě. Jako bys mě neznal."

„PÈRE LACHAISE?

PÈRE LACHAISE."