Utrpení Ester Keplerové

IV. intermezzo - Pěkná holka

„Barmane! Hej! Le baRmaN? Ui? Eeeeh džus e vodka? Danke!"

„Danke je německy, tyvoe!"

Následovala salva bujarého smíchu, ze kterého mu třeštilo v hlavě. To poslední pivo si mohl odpustit. Někteří jeho kamarádi si mohli odpustit i víc než to. Bylo jich pět, a i tak se zdálo, že je jich plný bar. Večer co večer, ať už ve větším městě nebo zapadlé vísce, si jeho kumpáni našli cestu k oroseným sklenkám a ulepeným barům. A on večer co večer snášel pohledy nespokojených místních.

„Nestačilo to už?" kouknul – snad ze zvyku – na kamaráda, který do něj vrazil ve svém potácivém tanci. Odpověděl mu máchnutím ruky.

„Tahle je le poslední," zahihňala se holka, která polovinu večera seděla vedle něj. Že je to Češka mu došlo až někdy... Kolik že to měl piv?

„No jo. Ten můj asi taky," přisvědčil a kývl k poloprázdnému půllitru. „Asi to pomalu zabalíme, už je pozdě." Znovu se otočil po svých kamarádech. Společně prožili asi dva nejlepší týdny ve svých životech, přesto byl tak trochu rád, že byly u konce. Ono celý den strávit na nohách, ve vlacích a autobusech, každou noc přespávat v jiném zaplivaném hotýlku nebo Airbnb a dohadovat se s místními zmatenou kombinací angličtiny, němčiny, francouzštiny a pantomimy, to bylo samo o sobě vysilující, ale ještě každý večer dohlížet na ty čtyři blbečky, co považovali usínání za střízliva za největší porážku, to bylo občas skoro za trest.

Holka vedle něj něco zamumlala. „Co jsi říkala?" Marně si snažil vybavit její jméno. Možná mu ho ani neříkala... Spiš ho ale utopil v některém z půllitrů. Zadíval se na ni – chvílemi před ním sice seděly dvě a jedna jak druhá měla upito snad víc, než on sám, na jedné straně jí tmavé vlasy zvláštně trčely a na druhé je měla ulíznuté za uchem a oči se jí topily v temných tůních, přesto se neubránil myšlence, že je docela hezká. Hlavně mu s ní ale bylo tak nějak... Možná za to mohl alkohol v krvi, ale možná mu s ní vážně bylo prostě hezky.

Vtom se barem rozlehla rána, jak některý z jeho kamarádů převrhl stoličku.

Poplašeně sebou trhla a málem sama sletěla ze židle – na poslední chvíli ji zachytil.

„Lepší si jich nevšímat," vyhrkl omluvně. „Jsi v pohodě?" Ani když už se zdálo, že sedí bezpečně a jistě, nepouštěl ji.

Uvědomoval si, že by ji měl asi pustit, nějak se k tomu ale nedokázal přimět. Mlčky – tupě, dalo by se říct – na ni zíral, zatímco ona nespouštěla pohled z jeho ruky spočívající na jejím předloktí. Ve tváři se jí držel zvláštní, trochu odtažitý výraz, jako by s ním v baru seděla jen tělem a duší přitom bloudila kdovíkde. Jak tak ale zírala na jeho ruku, něco se v její tváři změnilo.

Naprázdno polkl a pustil ji. Nebyl si jistý, jak si její pohled vyložit a jestli vůbec.

Na chvíli stočil pohled ke kamarádům, kteří do sebe zrovna strkali a dohadovali se, kdo je na řadě s výběrem drinku. Když se obrátil zpět ke své dočasné společnici, zrovna rázně pokládala vyprázdněnou sklenku na pult.

„Půjdeme na hotel," prohlásila. Nato se svezla ze stoličky, zakymácela se – ve vlasech se jí zaleskly kapky vína – a on ji včas zachytil. Podruhé.

„Na- na hotel? Jakože mám jít s tebou k tobě na hotel?" vykoktal a i ve stavu, ve kterém se nacházel, se zastyděl.

Pokývala hlavou, chytla ho za rukáv a už ho táhla ke dveřím.

Když lovil v kapse peněženku a kynul barmanovi, že chce zaplatit, projela jím jiskřivá vlna vzrušení. Doprovodím ji, aby se jí nic nestalo, mihlo se mu hlavou, jako by se snažil sám sebe uklidnit. Neměl sílu se zamýšlet, jestli sám sobě lže. Sotva položil bankovky na pult, už ho vlekla ven z baru.