Utrpení Ester Keplerové

XI. kapitola

Pamatujete, jaký to bylo, když jste byli děti a přišli jste za rodiči s nějakým kolosálním průserem? Oni vám třeba i vynadali a ještě vám to párkrát dali tak trochu sežrat a možná řekli něco jako: „Ať se to už neopakuje, Housenko," ale řekli to s nenápadným úsměvem na rtech a vy jste věděli, že vám pomůžou to všechno vyžehlit. Že jsou tu pro vás a mají vás rádi, ať se děje cokoli.

Mně je devatenáct, takže čistě právně vzato dítě fakt nejsem. A jestli mě rodiče berou jako dítě, tak ne jako to jejich, i když by snad moc chtěli. Vidím jim to ve tvářích, v povislých koutcích a svraštělých čelech, v očích... Teda když se na mě náhodou podívají. To když si myslí, že nekoukám – mamka pootočí hlavu, taťka lupne očima do zpětného zrcátka –, ale já vždycky koukám, a tak uhnou pohledem a dělají, jako že nic. Zato já neuhnu.

Jsou napjatí, oba dva, záda vzpřímená, ramena přitom zvláštně shrbená, čelisti semknuté tak pevně, že je to za ty hodiny jízdy musí bolet. Až když se setmí a auto prozařují jen skoro rytmicky přesné bílé a rudé záblesky aut projíždějících v opačném pruhu dálnice, se trochu uvolní. Krčím se na sedačce, nalepená na dveřích, světlo na mě sotva dosáhne. Skoro jako bych tu nebyla.

Kéž bych tu nebyla, napadne mě. Kéž by se mnou nemuseli mít starosti.

Přitáhnu si kolena pod bradu, polknu jakýkoli projev bolesti, jaký se mi chystal vzlétnout ze rtů, a ruce zabořím do kapes. Prsty sevřu andělské peříčko, hlavu opřu o kolena a vyhlédnu z okna. Venku je tma tmoucí a já tak zírám do vlastního strhaného obličeje. Kdykoli jindy, když vidím svou tvář bez linek a bez řasenky, šklebím se na čtrnáctiletou holku, která si přeje být dospělá. Teď mi pohled oplácí stará, unavená žena. Té není devatenáct, ani dvacet... Není jí ani třicet. Ani sto. Nemá věk. Nemá život. Nemá duši. Není člověk.

Kéž bych tu nebyla.

Kéž bys nebyla, přitaká ta žena.

Pevně zavřu oči.

„Jste Ester Keplerová?" To byla první otázka, kterou mi dnes někdo položil česky. Alespoň myslím. Tlumočník se zmateně zamračil a střelil pohledem po policistech. Jeden z nich posunul po desce stolu občanský průkaz, který našli v mé peněžence. Tlumočník si ho přidržel před obličejem, zadíval se na mně, zase na fotku – Vidí to? Vidí, jak jsem se změnila? Vidí to temno ve mně? Přidržel mi průkaz před nosem. „Jste to vy?"

Sklouzla jsem pohledem z jeho tváře a chvíli neúspěšně ostřila na maličkou fotku svého starého já. „Už ne," zamumlala jsem.

Policisté sebou trhli. Od chvíle, kdy mě vyzvedla hlídka u pouliční lampy – kde mě nejspíš nahlásil nějaký rodič, který kolem vedl dítě do školy, nebo možná někdo, kdo na mě musel koukat z okna –, jsem neřekla ani slovo.

Můj hlas byl chraplavý a tichý.

Tlumočníkovy oči se zúžily na malé zmatené štěrbiny. „Prosím?"

Popotáhla jsem. „Jsem to já," řekla jsem o něco jistěji, i když jsem se vůbec jistá necítila. „Jsem Ester Keplerová." A to byla poslední kloudná věta, co ze mě za celý den dostali. Ano, za celý den. Jinak to bylo samé krčení ramen, „Nevím," znovu pokrčení ramen. Nebo jsem prostě mlčela.

„Co jste dělala u hřbitova?"

Pokrčení ramen.

„Jste tu sama?"

„Nevím."

„Poznáváte tohle?" Ukázal mi fotografii pentagramu, kterým jsem jen před více jak týdnem – byť se to zdá jako celá věčnost – vyvolala Goetheho. Kterým jsem všechno jen víc zkazila. Kterým jsem zabila Tobiáše.