Utrpení Ester Keplerové

XIII. kapitola

Je skoro poledne. Rozhodnutá svést všechnu vinu na špatný orientační smysl, který mě několikrát zavedl na křižovatku těch stejných ulic a jednou mě dokonce nechal zastavit přímo před čumákem tramvaje, která se zrovna chystala rozjet, konečně stanu před vchodem do antikvariátu. V širokém vjezdu do vnitrobloku stojí před otevřenými dveřmi cedule s šipkou ukazující mi směr. Nějak se nemůžu přimět udělat další krok – možná je v tom ta stejná síla, která mě málem nechala přejet tramvají.

Kdepak orientační smysl.

Zatnu zuby a zamířím ke dveřím. Za nimi najdu kamenné točité schodiště vedoucí do suterénních prostor. Ve vzduchu visí pach prachu a zatuchliny, který mi připomene, jaký odér se se mou poslední týdny vlekl. Nebo to byly jen dny?

Stalo se to vůbec?

Co tady dělám?

Zpoza zatáčky schodiště se vynoří muž v takovém tom profesorském saku se záplatami na loktech, který mě vytrhne z dalšího transu. Do brašny si cpe druhou knihu Diany Gabaldon. Zvedne ke mně skoro poplašený pohled, jako by si právě místo lechtivého sci-fi historického románu koupil půl kila heráku.

A než si začnete stěžovat, že herák se na kila nekupuje, tak si dovolím upozornit, že já sice vyvolávám duše mrtvých spisovatelů, kradu lebky a vůbec asi přicházím o rozum, ale herák jsem si nikdy nekupovala a ani se nechystám, takže v tomhle směru si ráda zachovám nějaké mezery. Zato vy byste se měli nad svými životy zamyslet.

„Ehm, prosím," zamumlá a přitiskne se ke stěně, která se ve výšce jeho ramen naklání do oblouku, takže si při tomto rozpačitě galantním gestu málem zlomí vaz.

„Děkuju," vyhrknu, když se kolem něj protahuji. Mám mu za co děkovat – nebýt něj, stojím nad schody ještě další půlhodinu, a nakonec bych se ještě probudila ve vlaku zpátky do Pardubic. Nebo taky někam úplně jinam.

Nebo pod vlakem.

Hned pod schody málem narazím do zaměstnance, který zrovna rovná pohlednice v pořadači na pultu. Zadívá se na mě přes tlusté sklo brýlí a s úsměvem pozdraví. „Mohu vám nějak pomoci?"

„Ne, díky," vyrazím ze sebe, propluju kolem něj a rázem stojím u polic s četbou pro mládež. Prstem přejíždím po hřbetech, jako bych hledala velmi konkrétní knihu, možná na povinnou četbu nebo jako dárek. Já ale sakra pro žádnou knihu nepřišla.

Zhluboka se nadechnu a vydechnu.

Já si přišla pro odpovědi.

A ty taky dostanu.

Otočím se a rázným krokem se vrátím k pultu.

„Ano, vlastně ano," vyhrknu, jako by od jeho otázky neuběhlo už několik minut.

Zmateně zamrká. „Prosím?"

Rozhodnu se nemotorný začátek konverzace přejít, shodím z ramen batoh – klapnutí skořepiny notebooku o hranu pultu mi projede kostmi, snad se nerozbil, ne že by na tom mělo komu záležet – a vylovím knihu. Zdá se mi to, nebo se jí z batohu nechce?

„Jde o tuhle... věc," řeknu s hořkostí v puse.

„Ukažte?" Antikvariátník se s neskrývaným zájmem nahne přes pult a knihu mi vezme z rukou. Mám co dělat, abych ho neokřikla – Nesahejte na ni! Jste normální?! –, ale když ji převrací v prstech, nezdá se, že by měla vzplanout nebo ho skrze jedem nasáklé stránky otrávit, a tak jen sleduji, jak jí listuje a s mračením klouže očima po počmáraných stranách. „Tedy... někdo si ji vzal pěkně... do parády," zamumlá a skoro vidím, že by mě v ne zcela mylném domnění, že před ním stojí ničitel knih, nejradši profackoval.