Utrpení Ester Keplerové

III. intermezzo - Podivínka

Jede do Paříže. Stále tomu nemohla uvěřit. A co víc, jela s ním.

Chodili spolu teprve půl roku, možná ani to ne. Měla už i delší vztahy, ale také kratší – mnohem kratší. Když se na jedné z posledních schůzek vytasil s nápadem udělat si výlet, doufala, že si nebude muset vymýšlet seznam důvodů, proč nemůže jet s ním a jeho kamarády na vodu. Znovu. Už. Ne. Třeba ji překvapí a bude chtít navštívit nějaký zámek. Průvodce většinou neposlouchala a už jen představa procházení jedné přeplácané honosné ložnice za druhou ji uspávala, líbilo se jí ale v zámeckých zahradách, kde se daly mimo jiné pořídit hezké fotky.

Žádná voda. Žádný zámek. Ani zoologická, hudební festival ani pár dní v červenci bude volná chata.

Paříž.

Ze rtů ji unikl zasněný povzdech. Ucítila na tváři jeho pohled, a tak se otočila a věnovala mu úsměv. Usmál se nazpátek, přičemž se mu v jedné tváři udělal ďolíček. Zase se odvrátil – nedočkavě sledoval řidiče, který odbavoval poslední cestující – ona se na něj ale dívala dál. Pocit, který ji se jí při tom pohledu rozpínal v hrudi, byl... příjemný...

Totiž ne že by ho neměla ráda. Bylo jí s ním hezky. Příjemně. Rozhodně ji neštval, to by se s ním rozešla – nepatřila k těm, které by nevěděly, jak na to. I tak si ale dosud myslela, že je to prostě jen to stejné chození, jakých měla za sebou několik. Že spolu jsou tak nějak... ze setrvačnosti. Prostě dokud je to fajn. Do té doby, než se poznají pořádně a zjistí, že to nepůjde.

Vzpamatovala se, až když uslyšela zasyčení dveří. Zatřásla hlavou a vytáhla telefon. Jede na výlet se svým klukem. To je fajn, hodně moc fajn. Nic víc. Fajn. Jen výlet do Paříže.

Po zbytek cesty se jí dařilo zbytečně nad svými pocity nepřemýšlet, nezatěžovat se jimi. Povídali si, jindy mlčeli – přičemž se neubránila myšlence, že ještě nikdy jí společné mlčení nepřipadalo tak... normální?

Ze začátku to vypadalo na příjemnou cestu. Ze začátku.

Poměrně brzy po opuštění Prahy upadla do neklidného spánku. Holka sedící na sedadle před nimi – na první pohled vypadala tak na čtrnáct, i když nikde neviděla rodiče, sourozence nebo jiný doprovod – skoro nezavřela pusu. A zrovna tichá tedy nebyla. Když ji zase jednou probudila, uvědomila si, že leží opřená o něj – díval se z okna, svíral přitom její ruku a snad nevědomky ji hladil po hřbetě palcem. Ani se nepohnula, nechtěla na sebe upozorňovat – nechtěla, aby ji pustil.

Její pozornost ale neustále strhávala ta holka. Slyšela jen útržky toho, co čert komu vykládala (nevšimla si, že by měla v ruce telefon, tak snad nějaké handsfree?). Nejradši by její existenci vytěsnila, v mezeře mezi sedadly ale chtě nechtě několikrát zahlédla její tvář – bledou kůži, temné kruhy pod očima, mastné vlasy – a ona se tak neubránila přemítání nad tím, co je zač. Došlo jí, že musí být starší, než na první pohled vypadá. A s každým dalším náhodným slovem, které zachytila, byla stále více přesvědčená, že s ní něco není v pořádku.

Podivínka.

Zvedla pohled k němu – věnoval jí lehký úsměv. Uvědomila si, že se k němu tiskne ještě pevněji než předtím. Už se neodtáhla.

Po pár minutách holčina konečně zmlkla a ona tak opět usnula, tentokrát opravdu tvrdě.

Z příjemných snů, kde se ruku v ruce procházeli pařížskými ulicemi, ji vytrhl strašlivý zvuk. Bylo to, jako by ji polili ledovou vodou. Sama málem začala ječet.

Následovala tupá rána.

On byl také vzhůru. Až když se zvedl a nakoukl přes opěradla, pochopila, že to byla zase ta holka.

Co se jí proboha stalo, že tak křičela?

Náhle stála vedle ní v uličce. Chvíli zírala do prostoru, kde se za nespokojeného mrmlání a lapání po dechu všichni probouzeli a rozsvěceli světla nad hlavami, aby zjistili, co se stalo, nato se vrávoravou chůzí vydala ke schodům. Všichni se za ní otáčeli, ani teď ale nikdo nevypadal, že by se k ní hlásil.

„Asi se jí něco zdálo. Ječela ze spaní," odtušil.

„Přijde mi jako blázen," zamručela a rázem se zastyděla, i když její poznámku nijak nekomentoval. Byla rozespalá a naštvaná, že ji vzbudila... V duchu se podivila nad tím, že má potřebu se sama před sebou omlouvat. Nikdy zvlášť neřešila, co říká a jaký tím budí dojem, teď ale seděla vedle něj a tak nějak... chtěla být lepší. Nebo alespoň tak dobrá, jak jen uměla.

„Není zvláštní, že je tu úplně sama?" vyslovila otázku, která ji tížila od samého začátku cesty. Ne že by to něco měnilo na tom, že jí zatraceně děsila, ač to zní sebešíleněji.

Zamyšleně přikývl. Rozhlédl se po spolucestujících, jako by čekal, že se nakonec někdo sebere a půjde za ní, ale všichni se jen snažili znovu usnout. „Já... nevím. Asi... asi ji půjdu zkontrolovat..." Zadíval se na ni, jako by čekal schválení. Ne proto, že je jeho holka a potřebuje svolení ke každé pitomosti, spíš měla pocit, že se chce ujistit, že je to dobrý nápad.

Po krátkém zaváhání pokývla hlavou a neohrabaně se postavila, aby se mohl protáhnout do uličky. Když zamířil ke schodům, chtěla se zase posadit, pohledem ale zabloudila k sedadlu před nimi – na podlaze ležel malý batůžek, igelitová taška s umaštěnou krabicí od jídla a závěj papírů s nějakými články a mapkami. Nějak si najednou neuměla představit, že by neudělala vůbec nic.

Očima přejela spolucestující, ujištění se od nich ale nedočkala, a tak jí nezbývalo než dát na vlastní nejistý pocit.

Našla je hned pod schody. Ona seděla zhroucená u dveří na záchod, který byl mimo provoz, v obličeji zelená jak sedma. On dřepěl před ní, držel ji za ruce a tiše k ní promlouval, jako by to vůbec nebyl úplně cizí a ještě k tomu pořádně divný člověk.

„Potřebuješ na vzduch... Za chvíli zastavíme. Vydržíš to do tý doby?"

Holka po chvíli mlčení nejistě přikývla, do tváře jí přitom spadl pramen neupravených tmavých vlasů.

„Tak jo... Tak fajn..." Na to se otočil, nejspíš cítil v zádech její pohled. Nejistě se usmál a ona mu hned odpověděla povzbuzujícím přikývnutím. Vedeš si dobře. Přímo skvěle. Potěšilo ji, když poznala, že mu dodala jistotu. Opět se obrátil k málem umdlévající cizince. „Potřebuješ něco? Můžu něco udělat?"

Zamumlala, že chce vstát. Moc na to nevypadala, on si zřejmě myslel to samé, nakonec jí ale pomohl se postavit na nohy.

„Chceš pomoct i nahoru do schodů? Nebo chceš radši zůstat tady? Za chvilku zastavujeme, asi za-" Zaváhal a otočil se, v očích nevyslovenou otázku.

Pohotově sáhla do kapsy – pocítila radost, že může být užitečná. Odemkla telefon a hned na ni vyskočil rozpis zastávek, který předtím zkoumala. „Příští zastávka by měla být do čtvrt hodiny," oznámila a moc doufala, že to není moc dlouhá doba. Schovala telefon zase do kapsy a zadívala se na tu nešťastnou dívku.

V očích se jí leskly slzy, podle opuchlých víček a nosu odřeného od kapesníků ale poznala, že to nezapříčinila jen nevolnost. Prohlédla si ji od ponožek, přes legíny a ušmudlanou šedou mikinu, která jí byla rozhodně alespoň o dvě čísla větší, až po zplihlé vlasy a propadlé tváře a napadlo jí, že musela prožít něco strašeného.

„Zůstanu tady," zamumlala dívka a křečovitě sevřela pult před kávovarem.

Než si to stačila rozmyslet, sestoupila z posledních schodů, natáhla k ní ruku a stiskla jí paži. Nijak nezareagovala, přesto měla pocit, že ji vnímá, alespoň podvědomě, a upřímně, snad trochu naivně doufala, že jí alespoň trochu pomohla, že se třeba necítí dočista sama.

Pohledem vyhledala jeho tvář. Ani on nevypadal, že by se chystal rozklepanou chuděrku opouštět. Věnoval jí slabý úsměv a vzal ji kolem pasu.

A ona si najednou byla naprosto jistá, že to, co ji u něj drží, nebyla jen setrvačnost.