Utrpení Ester Keplerové

III. kapitola

Němčina je nejošklivější jazyk na světě.

Jakože ale fakt. Nemám nic proti našim zeměpisným sousedům, jen na rovinu říkám, že mají naprosto odpornej jazyk. Když se na recepci jal Tobiáš vysvětlovat, proč se vracíme na pokoj po druhé ranní a proč – a to hlavně – se sotva držím na nohou, znělo to spíš, jako by proklínal nejen recepčního, ale i jeho děti a děti jeho dětí, a mě z toho akorát rozbolela hlava. Alespoň mě ale jeho hlas vtáhl zpět do reality. Z cesty ze hřbitova jsem si pamatovala jen málo.

Vlastně... v podstatě vůbec nic.

„Zvládneš schody?" Chvíli trvalo, než mi došlo, že promluvil česky a směrem ke mně.

„Jo," zamumlala jsem a zavrtěla hlavou.

„Tak pojď, ty Bulharko," povzdechl si, chytl mě pod koleny a znovu zvedl do náruče. Ta část mě, která byla alespoň trochu schopná souvisle myslet, byla vděčná, že z recepce nebylo na schodiště vidět.

Můj rytíř mě vynesl do druhého patra, jako bych nic nevážila. U dveří do pokoje ale potřeboval shodit batoh a najít klíče, takže mě opatrně postavil na nohy a já se zády opřela o zeď.

Přivřela jsem oči a poslouchala.

Zasvištění jezdce zipu na malé kapsičce uvnitř krosny. Zacinkání. Znovu jezdec.

Nezaváhal. Přesně věděl, kam klíč uložil a kde ho hledat. Vždycky měl ve všem jasno. Všechno v jeho životě dávalo dokonalý smysl a mělo své místo. Slyšela jsem, jak klíč zapadl do zámku. Cvaknutí, když jím otočil, znělo jaksi správněji než to, které se ozvalo po odemčení pinetkami. Dveře tiše zavrzaly, když se zhouply do tmy pokoje. Hodil batoh přes práh, přitočil se ke mně a jemným zatřesením mě donutil otevřít oči.

„Tak pojď," vybídl mě tiše. V očích se mu starost tloukla se zmatením a rozčilením.

Všechno v Tobiášově životě dávalo dokonalý smysl a mělo své místo. Všechno až na mě.

Nechala jsem se doprovodit k posteli. Netušila jsem, jestli je moje nebo Tobiášova, ani jestli jsem se z vlastní vůle posadila, nebo se mi jen podlomila kolena. Cítila jsem, jak se pod Tobiášem prohnula matrace, když se usadil vedle mě.

Seděli jsme mlčky, bez jediného slova. To ticho bylo nesnesitelné. Dusilo mě. Spolu s tmou zjizvenou jen úzkým pruhem světla pouliční lampy protahujícího se škvírou mezi těžkými závěsy mě málem přiměly věřit, že jsem přestala existovat. Kéž by.

Trhla jsem sebou a z hrdla se mi vydral škytnutí podobný vzlyk. Po tvářích mi začaly klouzat horké slzy.

„Ester-" hlesl Tobiáš zmateně. Byl tak bezradný.

„Já-" Zbylá slova zanikla v tichém stenu dřív, než jsem si sama stačila uvědomit, co chci říct.

Cítila jsem Tobiášovy teplé dlaně na holých pažích, jeho dotek byl ale stále váhavý a snad i ostražitý. Když jsem si uvědomila, že tím zdánlivě konejšivým gestem si mě doslova drží od těla, mezi žebra jako by se mi zapíchl osten.

„Omlouvám se," vyhrkla jsem plačtivě.

„C-cože?" vykoktal Tobiáš. „Co se to děje, Ester? Co jsi to tam prováděla?"

„Nevím," vzlykla jsem. „Já- promiň mi, já- Já musela..." Mezi každým slovem jsem lapala po dechu, nikdy jsem ale nevěděla, co ze mě vypadne dál. Jako bych to ani nebyla já, kdo mluvil. A přitom jsem cítila, že to jsem po strašlivě dlouhé době poprvé skutečně já. Jako by ten podivný jed, který mě po celý rok mámil a opíjel, na chvíli zeslábl a já byla vržena do bolestivého vystřízlivění.