Nejsem zrůda (Poppy Playtime fanfiction)

Kapitola 2. Setkání

Pohled Clarice

Nemohla jsem tomu uvěřit. Děda je naživu! Nevím jak je to možné, ale žije. "Jak jsi věděl, že jsem to já?" zeptala jsem se. "Už odmalička jsi zářila. A záříš i teď." řekl děda. "Ale to nevysvětluje, jak jsi mohl vědět, že až uvidíš Mommy Long Legs, tak to budu já? To mi nedává smysl." řekla jsem. Děda toho uměl (a umí) hodně, ale tohle skoro-jasnovidectví by nezvládl ani on. "Když jsi k nám přišla, věděli jsme o tom, že můj syn zabil tvoji matku. Tvoje babička z toho byla zdrcená. Bála se, že by se mohlo něco takového stát i nám. Na babičku to bylo moc, když jsem obětoval sebe, abych zachránil tebe. A tak přivolala ty muže. Byli od Playtime Co. a měli se dohodnout, že pokud někdo z nás tří zemře nebo mu bude hrozit smrt, promění ho, abychom žili navěky." řekl děda. "Jak to víš? Ledaže by..." Chtěla jsem říct "ledaže by umřela", ale dneska toho bylo na mě nějak moc. "Byla tu ještě předtím než zemřela. Chtěla mě vidět, aby až bude mít jiné 'tělo' a bude zdravá, tak aby mě snadno našla." řekl pak děda. Pak přišel někdo Huggymu podobný. "Já jsem Kissy Missy s chci se tě na něco zeptat." řekla. Kývla jsem, že ano. "Znáš příběh o Temném Stínu?" zeptala se mě. "Moje matka o tom někdy mluvila a párkrát jsem to slyšela od babičky." řekla jsem. Kissy se usmála. "Pak tedy vítej zpátky, Clarice." řekla Kissy a objala mě. Dnes by mě už nic nepřekvapilo. I kdyby mi řekli, že ten regál vpravo od vchodových dveří je moje teta, tak by mě to nepřekvapilo. "Překvapuje mě, že po tom všem se na mě nezlobíš." řekla jsem. "Jednou tvůj děda řekl, že se musím nad nenávist povznést. Tehdy mi to nedošlo, ale teď to chápu. Ať se budu snažit sebevíc, i když tě budu nenávidět, stále budeš moje vnučka." řekla babi. "To se nikdy nezmění." dodal děda. "Ačkoliv se za to stydím, neznám příběh o Temném Stínu." řekl Lucky. Úplně jsem na něj zapomněla. "Povím ti ho později. Teď se musíme připravit, protože tě tu jménem této společnosti uvítá Bombas." řekla babi. "A to je zase kdo? Nějaké mé ztracené dvojče?" zeptala jsem se ironicky. "Bombas je největší kápo v této společnosti. Málokdy vychází a nikdo neví, kde se nejčastěji zašívá. Jedno je ale jisté. Vidět ho lze pouze ve třech případech. V prvním případě jde uvítat nové členy, což je momentálně naše situace. Ve druhém případě jde na oslavu, protože si nemůže nechat ujít oslavu nečích narozenin nebo oslavu nějakého výročí. A ve třetím případě, v tom nejhorším, jde oznámit nějakou katastrofu týkající se této společnosti." řekl Lucky. Abych pravdu řekla, Lucky se mi začal zamlouvat. Nemusel mi nikdo nic říkat o přítomnosti Bombase, protože Lucky byl náhle v pozoru a salutoval. Rozhodla jsem se ho napodobit a taky jsem šla do pozoru a zasalutovala. "Nemusíš jít do pozoru kdykoliv mě uvidíš, mámo. Za to, že mi nedáš najevo, že víš o mé přítomnosti, tě nehodím do skartovačky." řekl pobaveně Bombas. Nevím proč, ale pocítila jsem úlevu. "Naštěstí už tak nějak vím kdo jste, tak jsem chtěla ukázat, že vás určitě poslechnu." řekla jsem. "To rád slyším. Nerad se představuji, když mám někoho uvítat." řekl Bombas. Pak mě tedy uvítal. Řekl jenom kdo je kdo, v kolik hodin přichází návštěvníci, kde mám místo, atd. Pak nám všem řekl, ať se chystáme do práce. Bylo to zvláštní, že jenom přijdu, už musím pracovat, ale aspoň si to vyzkouším. Když jsem dokázala udělat radost svému synovi, udělat radost ostatním dětem by měla být hračka.

KONEC DRUHÉ KAPITOLY