Nejsem zrůda (Poppy Playtime fanfiction)

Kapitola 4. První komplikace

Pohled Clarice

Kdyby se mě někdo předtím, než došlo k tomuhle, zeptal, jestli si myslím, že bych se dostala do Bombasovo kanceláře, řekla bych ne. A musím uznat, že to tam má hezky zařízený. Mohl by tam nacpat všechny hračky i pracovníky a stále by tu bylo dost místa. Ideální pro někoho důležitého jako je Bombas. "Vážení pracovníci!" zvolal důrazně Bombas. Veškerý šum utichl. "Díky. Jak jistě víte, existují jediné dva důvody, které mám k vyhlášení porady. První důvod je projednávání současného stavu firmy a co by se dalo vylepšit. Druhý důvod je potíž v naší firmě. A právě proto tu jste. Ztrácejí se nám zákazníci." řekl pak Bombas. "Jestli je to myšleno tím, že je nebaví sem chodit, tak to můžeme snadno vyřešit. Killy Willy je stále k dispozici." řekl Lucky. "Kdo je sakra Killy Willy?" zeptala jsem se. "Vysvětlím později. Chápu, Lucky, že si to chceš odůvodnit takhle. Každý se snaží nepříjemnou situaci nějak odlehčit, ale pravda je dost nepříjemná. To, že se ztrácejí zákazníci, myslím vážně. Někam se zaběhnou a bum! Od té chvíle je nikdo neviděl. Vyjdou ven z továrny a bum! Od té chvíle tu dotyčnou osobu nikdo neviděl. A to neprospívá obchodu." řekl pak Bombas. "A okořeňuje to staré příběhy a vytváří nové." promluvil pak děda (i když jsem poslední dobou na něj už myslela jako na Huggyho). "Přesně tak. Ty příběhy o skrytých monstrech, které si tu pěstujeme, jsou kámen úrazu v úspěchu této firmy. Dobrým příkladem je Killy Willy, ale je stejně poslušný jako každá hračka v této místnosti." řekl Bombas. "Jestli někdo zde poznal, že mu ubývali 'obdivovatelé', tak ať nám to řekne." řekl Lucky tím nejvážnějším hlasem, který byl schopen udělat. Všechny hračky si začaly mezi sebou šuškat, jako kdyby zvažovali svoji odpověď. Já se odvážila promluvit první. "Billy ke mně chodíval se svými kamarády. Byli čtyři. Postupem času ty kamarádi ubývali. Kdykoliv jsem se Billyho zeptala kde jsou jeho kamarádi, řekl, že neví. Když nepřišel ani jeden z jeho kamarádů, řekl mi, že má o ně strach. Ještě více mě děsil ten fakt, že těch dětí mizelo hodně, když šli ode mně." řekla jsem. Co jsem slyšela, tak u ostatních se ztratili maximálně tři děti. "To nezní vůbec dobře." řekl nervózně děda. "To rozhodně není dobré. Lidé si určitě domyslí proč to tak je. A shodnou se, že to máš na svědomí ty, Mommy. Tím pádem vznikne nový příběh o Mommy Long Legs, která láká k sobě nic netušící děti a pak jim v soukromí ukousne hlavy. A tenhle příběh se rozjede tak moc, že to nebude možné zastavit." řekl Bombas. To spustilo řetězovou reakci nesouhlasného mručení. Nejvíce "protestovali" děda a babi. Lucky byl ale nejvíce rozhořčen, protože tam sypal jednu nadávku za druhou, ale to mi bylo jedno. Dost mě děsila už jen ta představa, že nějakému dítěti ukousnu hlavu. Jak mohou mít lidé tak barbarské myšlenky? Dost mě to trápilo. To, že se ztrácejí děti, je jedna věc, ale to, že to dělám já, která by nikomu neublížila? To bylo na mě moc. Bombas si toho zřejmě všiml, protože prohlásil poradu za ukončenou a pak si mě vzal stranou. "Chápu, že tě to trápí. Je to pochopitelné, protože nevím o nikom, koho by něco takového nerozhodilo. Zkus se tím netrápit a snad to přejde." řekl mi Bombas. "Ono se to snadno říká, abych se netrápila, ale obtížně se to dělá." řekla jsem mu. "Kdysi mi jeden moudrý muž řekl, že trápení se je největší slabinou každé bytosti s lidským uvažováním. Z trápení se stane strach. Strach, že když něco provedeš, tak půjdou po tobě. Ze strachu vzejde vztek. Vztek začne živit tvoji nenávist k lidem, protože právě kvůli nim nemůžeš svobodně žít. A nenávist tě donutí zabíjet. Po první vraždě se budeš trápit, protože ti dojde, že jsi zabila člověka, jenže pak se znova ozve nenávist. Budeš nenávidět lidi, protože tě vyprovokovali a tak zase začneš zabíjet. Pak z tebe bude zabijácká mašina, která bude zabíjet každého člověka, kterého uvidí. A to ty určitě nechceš, že?" řekl Bombas. Tahle úvaha mě docela překvapila. Ať už to Bombasovi řekl kdokoliv, musel to být génius. "Ale co mám dělat, abych se netrápila?" zeptala jsem se ho. "Zkus myslet na své nejbližší. Když mě začne něco trápit, myslím na tuhle firmu, na lidi, co tady pracují a hlavně na hračky, které tu jsou. Velmi rychle mě ty temné myšlenky přejdou a jsem v pohodě. Zkus třeba myslet na Billyho." poradil mi Bombas. Zkusila jsem vytěsnit chmurné myšlenky a soustředila jsem se na Billyho, Carlose a na dědu s babi. A opravdu jsem se cítila lépe. Bombase to potěšilo, když jsem mu řekla, že to zabralo. "Jistě ti neuniklo jméno Killy Willy. Klidně bych tě s ním seznámil, ale kvůli tomu, jak krušné období tu začíná, tak si nemohu dovolit se moc rozptylovat. Chápeš jak to myslím. A ještě k Willymu, tak by měl být ve skladišti. Pak mi dej vědět o tom jak se ti zamlouvá." řekl Bombas a odešel. Řekla jsem si, že Killyho Willyho navštívím až zítra, protože už bylo dost hodin a asi by nebyl moc nadšen, kdybych tam takhle pozdě v noci přišla s tím, že se chci seznámit. Tak jako tak, možná bych mohla zjistit jestli náhodou něco neví o mizení lidí v této továrně a možná zjistím od koho pochází ty strašidelné příběhy. Já vím, že si od toho slibuji moc, ale možná na něco přijdu. Možná.

KONEC ČTVRTÉ KAPITOLY