Od nenávisti k lásce |Slafkovský, Dvorský, Mešár|

10.

Pohled Nely:

"Třeba je" podívala se na mě Sára a mně se to vůbec nelíbilo. "Zase kuješ pikle?" začala jsem se smát.
"No to ne, jen jsem si vzpomněla, že jsem četla na instagramu cosi o autogramiádě. Sice je to na slovensku, ale tak si můžeme udělat menší výlet" vypadalo to, že nad tím opravdu přemýšlí. "Sáro, nemyslím si, že to je dobrý nápad" řekla jsem jí narovinu. "Prostě pojedeme!" Odpověděla mi rozhodnutě.

O týden později
"Máte všechno?" Zeptala se moje máma, která nás doprovázela na nádraží. "Proboha mami, jedu tam jenom na 2 dny" řekla jsem jí a to už jsme pomalu nastupovaly do vlaku. Začínalo mi všechno docházet. Nevím co to se mnou je, on tam stejně nebude. Hned jak jsme si sedly na naše místa a vlak se rozjel, tak já usnula. Doufala jsem, že mi aspoň ta cesta uteče.
Překvapivě i docela ano. Ani jsem se nenadála a už jsme vystupovaly. Hned jsme se vydaly na hotel, kde jsme si chtěly odložit věci. Sice jsme byly unavené, ale za pár hodin začínala samotná akce a já se po několika hodinové cestě, která začínala už nad ránem potřebovala upravit. Když jsem viděla svůj odraz v zrcadle, tak mi bylo hned jasné, že na moje kruhy pod očima budu potřebovat hodně korektoru.
Když jsme došly před stadion, kde se měla autogramiáda konat, tak už tam bylo dost lidí. Dostaly jsme se dovnitř a mně začalo být úzko. Nemám ráda spoustu lidí na jednom místě. Proto jsem se Sáře omluvila a musela jsem na chvíli odejít. Vydala jsem se hledat záchody a doufala jsem, že aspoň tam nikdo nebude. Naštěstí aspoň to mi vyšlo, protože záchody byly prázdné. Chvíli jsem tam zůstala, abych rozdýchala svoji úzkost a pak jsem se vydala zpátky za Sárou. K mému neštěstí byl stadion moc velký a já se vydala špatnou uličkou. Vytáhla jsem z kapsy telefon a chystala jsem se psát Sáře, že už jsem na cestě za ní. V tom jsem ale do někoho vrazila a v tu ránu jsem se začala omlouvat. "Promiň, měla jsem koukat na cestu" řekla jsem a konečně jsem k dotyčné osobě zvedla pohled. V tu chvíli se moje úzkost vrátila. Byl to Dalibor, stál přímo přede mnou a mně se začaly vybavovat pasáže z mého snu.
"v pohode, to ja sa ospravedlňujem. Ale nemala by si byť v rade a čakať na podpis?" řekl mi a usmál se.
"Tam jsem taky měla namířeno, ale hádám, že jsem se trošku ztratila" byla jsem nervózní a on to očividně poznal.
"ak chceš ukážem ti kadiaľ sa tam dostať, bol som akurát na ceste na tribúny" stále se usmíval a já pořád musela myslet na ten sen. Na ty chvíle, kdy jsme se líbali, kdy jsem vedle něj mohla usínat a nic mi nechybělo. "To bys byl hodný" úsměv jsem mu opětovala a společně jsme se tedy vydali směrem ke tribunám. "ako sa vlastne voláš?" zeptal se po chvíli.
"Jsem Nela, těší mě" zastavila jsem se a ze srandy jsem k němu natáhla ruku. "Ja som Dalibor, ale všetci mi hovoria Dali" mému gestu se zasmál a místo toho mě objal. "inak mám pocit, že som ťa už niekde videl" spustil najednou z ničeho nic. "A kde prosím tebe, neblázni" řekla jsem mu a to už jsme byli na místě. "No nic, ráda jsem tě poznala. Dali" usmála jsem se a měla jsem v plánu odejít, když v tom..

"odísť bez toho aby si ma objala by bolo neslušné" řekl a já se na něj proto znovu otočila. Chvíli jsem váhala, ale když jsem viděla jeho rádoby smutnej kukuč, neodolala jsem. Proto jsem se k němu vrátila a objala jsem ho. "Tohle bych mohla dělat pořád" řekla jsem nahlas, aniž bych si to uvědomila. Vůbec mi to nedošlo, tahle věta měla zůstat pouze v mých myšlenkách. "je mi jasné, že by si chcela a tak ma napadlo, či by si mi nechcela dať..." nestihl to doříct, protože už na něj volal Alex. "kde si takú dobu?  Ponáhľaj sa, začínam sa nudiť, na objímanie fanúšičiek bude dosť času potom" já se proto odtáhla a se slovy, že už radši půjdu, jsem se konečně vydala za Sárou. Řekla jsem jí, že tohle pro mě asi není a že na ní počkám v nejbližší kavárně, kterou potkám. Ještě jednou jsem se ohlédla a když se můj pohled setkal s Filipovým, tak jsem se radši otočila zpět před sebe a konečně jsem se vydala pryč.
Po asi dvou hodinách čekání jsem se Sáry konečně dočkala. "Tak co? Jaký to bylo?" zeptala jsem se zvědavě, protože mě to poprvé opravdu zajímalo.
"Bylo to fajn, spíš mi řekni, kde jsi byla takovou dobu" vyptávala se teď pro změnu ona mě.
"Už jsem ti říkala, že jsem hledala záchod a pak jsem se ztratila" odpověděla jsem jí nezaujatě, protože jsem hypnotizovala fotku mě a Daliho, kde se objímáme. Musel jí vyfotit někdo z fanoušků. Pod fotkou v komentářích se jak jinak našlo i pár jedinců spekulujících o tom, jestli spolu chodíme. No to těžko. "A asi tě moc nepotěším" soucitně se na mě podívala a já se bála co z ní vyleze. Kývla jsem tedy, aby pokračovala.
"No Dalibor tam nakonec byl a pár lidí se bavilo o tom, že ho viděli s nějakou holkou, jak se objímali" řekla mi a já se jí začala smát. "Co je? Tobě to přijde vtipné?" podívala se na mě nechápavě. "Ne to ne, jen ty jsi vtipná. Říkáš to jako by to byla nějáká tragédie. A nemyslíš náhodou tuhle holku?" řekla jsem a otočila jsem k ní svůj mobil s tou fotkou. "Jo!! Přesně tu myslím!" Vykřikla. "Moje milá zlatá a dívala ses pořádně? Protože to jsem já" znovu jsem se jí musela smát.

Večer na hotelu
"Jsem úplně mrtvá!" zahlásila Sára a už si lehala do postele. "Hele! Sundej si aspoň ty boty!" okřikla jsem jí a peřinu jí zase vzala. "No jo mami" odpověděla mi ironicky a nezapomněla protočit očima. Když jsem byla po sprše a taky jsem si lehla do postele, tak ze mě začala Sára tahat detaily toho, proč jsem tam s ním vlastně byla. "No říkala jsem, že jsem zabloudila a když jsem ti psala, že už jdu, vrazila jsem do něj. On se nabídl, že mi ukáže, kudy se dostanu zpátky. To je celé" odvyprávěla jsem jí, jak se to stalo. Ona dala konečně klid a šla spát. Já jsem ještě projela ty fotky, na kterých jsem s Daliborem a pár z nich jsem okomentovala s tím, že rozhodně nejsme pár. Pak jsem telefon odložila a šla jsem taky spát