Od nenávisti k lásce |Slafkovský, Dvorský, Mešár|

3.

Pohled Nely:

Právě jsme na letišti a odbavily jsme si naše kufry. Kluci jeli s námi a teď přišla ta chvíle, které jsem se bála. Před pár dny by mě ani nenapadlo, že se bude něco takového dít. "Nechápu, že už musím odjet. Zrovna jsem si tě oblíbila" mumlala jsem Filipovi do hrudi mezi tím, co jsme se objímali.
"Tiež to nechápem a najradšej by som ťa nikam nepúšťal" Už jsme se takhle objímali minimálně pět minut a kdyby nehlásili náš let, tak tam stojíme klidně celý den. Odtáhli jsme se od sebe, ale ne víc než to bylo nutné. Podíval se mi do očí a znovu spustil "sľub mi, že napíšeš až pristanete"
"Slibuju" usmála jsem se na něj, ale falešnější úsměv snad nikdo nikdy neviděl. Vážně mě to mrzelo. V tu chvíli se začal přibližovat a myslím si, že nedržet mě za boky, tak se mi brzo podlomí kolena. Ani jsem se nenadála a líbali jsme se. A je to tu, přesně toho jsem se obávala a teď si to užívám. Odtáhli jsme se a přišlo další dlouhé objetí. Když v tom nás vyrušili Juraj se Sárou.
"Naozaj vám to spolu pristane, ale bojím sa, že vašu chvílu musím prerušiť inak to uletí" řekl Juraj a měl pravdu. Mně tedy nezbylo nic jiného než se se slzami na krajíčku a Sárou po mém boku vydat k našemu gatu. "Máš ho ráda, viď?" Zeptala se mě Sára.
"Nějáké city tam rozhodně jsou"

Zpátky doma - o pár dní později
Už je to pár dní, co jsme se vrátili z Finska a mě je na nic. Každý den mi Filip volá a píše, ale je to těžké. Museli totiž s klukama odjet do Buffala na předdraftovou akci a časový posun naší komunikaci ztěžuje. Měl by se vracet asi za 3 dny a já doufám, že se taky co nejdřív uvidíme. Co jsme se vrátily se toho moc nezměnilo. Juraj se Sárou se dali dohromady, všichni jsme na to čekali jak na smilování boží. A já s Filipem? Zatím jsme o tom, co se stalo na letišti nemluvili. Mám toho teď do školy hodně a celé dny jenom sedím nad učením, ale třeba se k tomu někdy dostanu. "Budeš něco jíst?" Nakoukla ke mně do pokoje Sára. "Ne to je dobrý, ale dala bych si kafe" zvedla jsem k ní pohled a ona jen souhlasně kývla a odešla. Je 10 večer, já zítra píšu a stále to neumím. U mě přetrvávající problém, koukám do toho celý den a nic. Co se mnou pár dnů ve Finsku s bandou hokejistů dokázalo udělat mě nepřestane překvapovat.
Už po páté jsem si četla jednu větu napsanou v sešitě psychologie, když v tom mi přišla zpráva.
F: čo by si povedala na spoločnú dovolenku? S chlapcami sme si hovorili, že to nie je zlý nápad
N: kdy? Kam? A s jakýma klukama prosimtě?
F: za pár týždňov, do chorvatska. Bývali by sme na chate pri mori eště s pár daľšími chlapcami z tímu. Sára tiež ide. No taaaak
N: Dobře, to nezní špatně. A to se uvidíme až tam? To snad ne
Aha? Dobře? A odpovědi se už nedočkám, takže hádám, že dřív než tam ho neuvidím. Byla jsem z toho celkem zklamaná a proto jsem se rozhodla už ten sešit zavřít, vykašlat se i na to kafe a jít spát.

Few days later
Před chvílí jsem přišla ze školy a ležím v posteli. Měla bych se učit, ale místo toho jenom čekám až mi zavolá Filip. Už před 2 hodinami měli přistát a já o něm vůbec nic nevím. Vlastně o něm nic nevím poslední tři dny. Od té doby, co jsme si psali naposled se neozval.
Když jsem slyšela, že někdo klepe na dveře, tak jsem usoudila, že to bude Sára, která si zase zapomněla klíče. Proto jsem vylezla z postele a šla jsem otevřít.
Už už jsem se nadechovala, že jí k tomu něco řeknu, ale když jsem otevřela dveře, tak jsem se rychle vyvedla z omylu. Stál tam Filip. "Prekvápení" usmál se a roztáhl ruce. V tu chvíli jsem zapomněla na všechno a skočila jsem mu okolo krku. Neumí si představit, jak moc mi chyběl. "To ses nemohl aspoň ozvat? Začínala jsem mít strach" řekla jsem mu mezi tím, co jsme se objímali. Bylo mi jedno, že jsme o tom ještě nemluvili, celou tu dobu jsem to tak moc chtěla udělat. Proto jsem se od něj odtáhla a políbila jsem ho. Když jsme se konečně dostali do bytu, tak jsme si to hned zamířili ke mně do pokoje.
Filip hned začal okupovat mojí postel a já nám teda zašla aspoň pro pití. "Měli bychom si promluvit" Spustila jsem hned, jak jsem došla zpátky. Filip zvedl hlavu, kterou měl zabořenou v mém polštáři a jeho pohled se setkal s tím mým. Nic neříkal a proto jsem pokračovala já. "Fílo, já vím, že jsi unavený, ale čím déle to budeme odkládat, tím horší to bude" podívala jsem se na něj s chápavým výrazem. On se posadil vedle mě a konečně taky něco řekl "já sa len strachujem, že povieš, čo ja viem? Treba že to bola chyba a vôbec si to nechcela" v tu chvíli jsem ho chytla za ruku a donutila jsem ho se na mě podívat.
"Ty blbče, vážně si myslíš, že bych to dělala znovu, kdybych nechtěla? Ježiši vždyť já jsem v tom až po uši" on mě neustále sledoval, ale teď už jsem v jeho očích viděla jiskřičky. "Som rád, že to máme rovnako" usmál se a opět spojil naše rty. Ani nevím jak, ale najednou jsem na něm seděla obkročmo a jeho ruce zakotvily na mém zadku. Odtáhli jsme se, až když jsme slyšeli bouchnout vchodové dveře což značilo, že Sára je doma. "Nelo? Čí jsou ty boty? A co ten kufr? Ty někam jedeš?" Vtrhla ke mně do pokoje a když nás viděla, tak ztuhla. "Co tu děláš? Já myslela, že jsi letěl s klukama" pokračovala hned.
"Taky ťa rád vídím" zasmál se. "No tak já vás nechám" řekla a při odchodu na mě nezapomněla mrknout.
Když už se schylovalo k večeru a my měli puštěný film, tak jsem si najednou vzpomněla na tu dovolenou. "Zlato? Jak to bude s tou dovolenou? Kdo tam vůbec bude?" Zvedla jsem se z jeho hrudi, na které jsem do teď ležela. "Išli by sme až sa vrátime z draftu, strávili by sme 14 dní pri mori a už teraz viem, že to bude kúzelné. No pôjdu s nami Juraj so Sárou, Adam, Dalibor, Šimon a ďalších pár chalanov, ktorí to ešte nevedia iste. Všetkých som spoznal na dvadsiatkach" V tu chvíli jsem dostala strach, tolik hokejistů na jednom místě a spoustu z nich ani neznám. Filip si toho všiml a proto pokračoval. "Do ničoho ťa nutiť nebudem, ale neboj se. Chalani sú fajn a verím, že budete kamaráti" Kdybych tehdy jenom tušila, co všechno se stane a jak nám těch 14 dní všem obrátí život o 180 stupňů..