Ironie života

4. Kuřecí na operačním stole

Druhý důvod, proč nebudu dobrý televizní redaktor: Nikdy jsem nebyl příliš výřečný. Vždycky mi to šlo spíš s písmeny na papíře. Zadrhávám se a zakoktávám. Někdy mi pro změnu úplně vypadnou slova a já se nemůžu uprostřed konverzace vyjádřit. Připadám si pak jako homo sapiens sapiens.

Můj nový šéf ukáže přes prosklené okno na muže sedícího u nejbližšího stolu. Není o moc starší než já. Je to editor a má hned po šéfredaktorovi nejvyšší funkci.

„Richarde!" vyleze Mužný ven ze své kanceláře a křikne. Jeho hlas mi zabrní v hlavě jako gong. Od počítače se zvedne světle blonďatá hlava a podívá se mým směrem. Nezaujatě si mě modrýma očima přeměří nahoru a dolů. Cítím v něm letmý posměch, ale ten se rychle změní v podráždění, když mu šéf oznámí, že mě bude mít na starost.

„Všichni mi tu říkaj Ríša, tykej mi."

Potřásám si s ním rukou a posadím se na židli vedle něj. Na stole má celkem čisto, na rozdíl od ostatních. Každý stůl je oddělený zdí z molitanu. Richard na ní má přišpendlenou koláž vystříhanou z novin. Něco mi říká, že je autorem i těch koláží na chodbě. Na počítači mu visí nějaký program, v němž se vůbec nevyznám. Když si všimne, že jsem tím zaujatý, vysvětlí mi, že se programu říká Octopus.

„Ale jelikož je tu hodně staršího osazenstva," ztiší hlas a přiblíží se ke mně. Do citlivého nosu mě udeří vůně jeho kolínské. „Tak tomu říkáme prostě chobotnice. Píšou se do ní všechny reportáže. Viděls to někdy?"

„No... ne. Jsem specializovaný spíš na psanou žurnu," zatnu nervózně zuby. Začínám si připadat jako debil. Psaná žurnalistika je tady asi sprosté slovo. Vidím, jak se napřímí. V bílé košili se mu vyrýsuje hrudník.

„Takže psaná. To je paráda. Šéfík mi chčije na hlavu a ani se to nesnaží vydávat za déšť. Víš jak je těžký někoho přeučit z psané na televizi?"

Mlčím.

„Tereze trvalo dva roky, než mi začala psát normální repky," ukáže bezostyšně na starší dámu s kaštanovými vlasy stojící opodál. Ta mu ukáže prostředníček a mně stiskne rameno.

„Nenech se vyvést z míry. Pořád lepší být ze psané, než mít vystudovaný pajdák jako skoro polovina redaktorů tady."

„Děcka, porada!" zvolá od dveří chlap ve vytahané lněné košili.

A tak se ocitnu na své první poradě. Všichni se usadí jako rytíři u kulatého stolu kolem pana šéfredaktora. Vypadá jako velká ropucha zaseklá v červeném křesle. Asi mu budu přezdívat Jabba the Hutt. Richard si sedne hned vedle mě a zahájí poradu tím, že všem oznámí mou novou pozici redaktora v televizním zpravodajství. Postavím se a všem se letmo představím. Většina osazenstva mě hezky pozdraví, včetně již zmíněné Terezy, která na mě udělá povzbuzující gesto.

„Tak jo, děcka, co máme dneska na programu?" zakváká Jabba a zkosí pohledem elegantní ženu naproti sobě. „Nejsem zvědavý na žádné další příběhy ze života."

Mladá žena dotčeně pohodí blonďatými vlasy a narovná se do bojového postavení, aby svou výšku aspoň trochu vyrovnala s brunátným Jabbou. „Ale zajímavé věci o lidech jsou populární. Každý to má rád. Zvýší to sledovanost!"

„Jenže my jsme veřejnoprávní televize! Ne žádný bulvár. Nás lidi sledují kvůli faktům, ne vymyšleným příběhům."

Blondýnka si podrážděně odfrkne a chce ještě něco namítnout. Jabba ji ale nenechá už nic říct. „Nehuč laskavě na mě, Kateřino. Asi zapomínáš na to, že já mám taky nůž na krku od ředitele. Nemůžeme si tady pouštět co se nám zlíbí! Tak si to už kurva zapamatuj."

Kateřina práskne dlaní do stolu, ukáže mu prostředníček přímo do ksichtu a rázně odkráčí pryč. S Jabbou to ani nehne. Na poradě nikdo ani nemrkne, jen kolega vedle mě si frustrovaně promne čelo. Něco mi říká, že tyto výstupy jsou tady častým pokoukáním. Nevím, jaký velký převrat ve sledovanosti by chtěla udělat. Je to regionální televize, sledují to jen staré babky a lidi na nemocenské. Kdo by měl taky čas sledovat zprávy v regionu ve 12:20 odpoledne?

„Ríšo, něco jí vymysli, prosím tě."

Editor bez mrknutí oka kývne a přednese všem plány na dnešek. Pak se podívá na mě. „Pojedeš točit do terénu s Terkou. Zkusíš si taky něco říct do kamery a pak si to sestříhat a namluvit. Neměl by to být snad takovej problém. S chobotnicí tě pak naučím já."

Všichni se začnou zvedat a rozcházet se zase zpět ke své práci. Terka ke mně ladně připluje a zavelí k odchodu. Venku na nás u auta čekají dva kameramani. Jeden se představí jako Vít, druhý jako Karel.

Mě omejou.

Šance, že je tady víc Karlů kameramanů, kteří vlezli do pelechu s mou sestrou, asi není. Je to malý chlap s kudrnatými zrzavými vlasy a má postavu jako hruška. Vypadá jak z cirkusu. Moje sestra nemá žádný vkus a už vůbec ne soudnost. Nasedneme do auta. Vítek, mladý kluk, řídí, vedle něj na místo spolujezdce si sedne klaun Karel a já a Tereza se usadíme vzadu. Po cestě mi vysvětluje všechno možné, co bych měl jako redaktor v televizi potřebovat.

„Pojedeme do fakultní nemocnice. Budou nám demonstrovat nového robota, který umí operovat kýlu," usměje se na mě. „Udělám tam nějaký stand up. To si vymyslel šéf, že to musí být v každý reportáži, aby to mělo nějakou hodnotu, nebo nevím co."

„Stand up je to, co říkáš do kamery, do mikrofonu?"

„No vidíš, jak se hezky chytáš! Repky musí být krátké. Žádná omáčka okolo, nejsme komerční televize, tady se hraje na fakta. Proto je taky těžké pro lidi z psané přejít na televizní žánry. Všechno se zkracuje, není tu prostor pro nic dlouhého."

Zastavíme na parkovišti nemocnice, kde nás už čeká tisková mluvčí. S Terezou se přivítají nanejvýš přátelsky. Vypadá to, že se znají už dlouho. Není od věci mít dobré kontakty, pak to všechno lépe odsýpá. Tisková mluvčí nás zavede bočním vchodem do sesterny, kde se musíme převléct do sterilizovaných oděvů.

„Ponožky dolů," zdůrazní mluvčí. Řekne to, až když jsem plně oblečený i v nemocničních papučích. Zpotila se mi v nich za tu chvíli noha a je mi trapné si ty ponožky sundat. Tak si je nechám. Z převlékárny jdeme přímo na sál. Na operačním stole už leží chlap a kolem něj pobíhají sestřičky. To mě překvapí, nečekal jsem, že hned na prvním dni půjdu točit operaci. Karel si našteluje kameru, udělá snímky stroje, který bude sám operovat kýlu a pak to namíří na monitor. Pochybuju, že si celou tu kameru dezinfikoval. Takže jak ten chlap dostane infekci, nebude to mými ponožkami, ale jeho kamerou. Doktor rozřízne muži břicho a vsune rameno operačního přístroje přímo do rány. Na monitoru se zobrazí břišní útroby a já se nestačím divit.

„To vypadá jako když odřezáváš z kuřecího masa ty tučné kousky," špitnu Tereze do ucha. Kameraman Karel se na nás otočí. Asi to slyšel. Chvíli na mě upřeně zírá a pak se jeho oči zaměří na otevřené břicho pacienta. Zbledne, zalapá po dechu a natáhne se jak široký tak dlouhý na zem.