Ironie života

15. Princ v bílé Octavii

Zrak se mi zaostří na nové mokasíny, které jsou pokryté mými zvratky. Jsem v předklonu, rukama zapřený o kolena. Podívám se před sebe. Vítek na mě kouká s otevřenou pusou. Kamera samozřejmě stále běží. Stejně tak přímý přenos. Ve sluchátkách slyším několik hlasů. Některé mě posílají do prdele, jiné se diví, jestli je tohle nějakej blbej vtip a taky mám pocit, že se někdo na druhý straně může posrat smíchy.

Chvíli si myslím, že je to jen opravdu zlá noční můra. Až se probudím, tak tohle peklo bude pryč. Přece není možný, abych se doblil před celým národem. Nebo spíš menšinou, která se ve všední den v jedenáct dopoledne kouká na zprávy. Pokud se mi to fakt nezdá, tak to stejně uvidí celej národ. Kdo by se nerad pobavil nad neschopným reportérem, co se pozvracel v přímým přenosu. Budou si to přeposílat ve velkým a stane se ze mě virál. Už vidím ty titulky: "Podnapilý reportér se pozvracel v přímém přenosu".

Nad všemi myšlenkami, které mi lítají nekontrolovatelně v hlavě jako tajfun na Filipínách, se mi znova nadáví.

„Vítku, nečum, kurva, a vypni to!" zařve kdosi. Je to známý hlas. Někdo mi sebere sluchátka z uší. Do nosu mě udeří známá vůně jehličnatého lesa. „Michale, jsi v pořádku?"

Moje tělo se zaklesne do pevné mužské paže. Stiskne mě a táhne mě odsud pryč. Oči mám pořád pevně zabodnuté na svých potřísněných botách. Chci jít spát a nevzbudit se.

„Moje kariéra je v háji," zašeptám.

„Cože?"

„Jsem úplně marnej."

Najednou sedím v autě. V klíně mi přistane papírový sáček. Voní po koblihách. Ale žádný v něm nejsou. Dal bych si koblihu.

„Zvracej do toho, jo? Nehoď mi to na nový potahy."

Do vlasů se mi opře vítr z pootevřeného okna. Zavřu oči. Je to hrozně příjemné. Třeba jsem umřel a tohle je nebe. Není tady žádnej Jabba the Hutt, který mě vyrazí z práce za neprofesionální výkon ve službách veřejnoprávní televize.
Chci si lehnout do trávy a nechat zemi, ať mě vtáhne do hlíny. Zarostou mě květiny a keře. Lidi na mě budou mít piknik. Kolem mě poteče voda a já budu mít klid a mír. Budu vtažený do půdy a do kořenů. Pak ze mě bude ropa a lidi na mě budou jezdit. Z výfuku půjdu nahoru do oblak a stane se ze mě kyselý déšť, který lidem bude rozežírat lak na autech.

Zastaví na červené. Sleduju, jak křižovatkou projíždí auta. Volant drží pevně, ale zároveň něžně. Jaké by to asi bylo, kdyby tak držel i můj krk?

„Co tady děláš?" povzdechnu si. „Nejen, že teď budu pro smích celý ČR, ale k tomu navíc ještě tobě."

„Nic tě nepřipraví na novinářské řemeslo," řekne jenom. Soustředí se na cestu. Plavé vlasy má neupravené a rozvrkočené jako vrabčí hnízdo. Tento týden má v redakci volno, tak co tady dělá? Auto voní po skořici. „Poprvé v životě jsi zblízka viděl bouračku. Je jen přirozené, že se ti udělalo špatně."

„Jabba mě vyhodí."

„Kdo je kurva Jabba?"

„Mužný."

Zasměje se. Je to celkem hezký zvuk.

„Předně je to Pavlova vina, že tě tam poslal," zařadí tam čtyřku tak ladně, až dostanu pokušení dotknout se jeho prstů. „Volal mi posranej, že asi udělal chybu a že mám za tebou hned přijet. Tak jsem tady."

„Princ na bílým koni," utrousím ironicky.

„Spíš princ v bílý Octavii."

Do navigace na jeho mobilu nacvakám adresu bytu, kde se Sofií a Adélou bydlíme. Odveze mě domů.

„Tak budeš na Silvestra v nepovedených záběrech Český televize, no a? To mi jako konec kariéry nepřijde."

„Od tebe to jako útěcha vůbec nezní. To se nemůžeš trochu snažit?"

„Být reportér je nevyzpytatelné zaměstnání. Sice jsem se nepoblil v přímém přenosu, ale jednou jsem se na kameru porval s cyklistou."

„Dokážu si to představit."

„Přejel přechod na červenou a vrazil do mě při živém vstupu. Byl jsem mladý... šéf mě malém rozcupoval. A vidíš, kde jsem teď!"

Na jeho zpupnou poznámku nezareaguju. Nechci být ironický, když se o mě tak postaral. I tak se ale nemusí vytahovat.

Zaparkuje u domu pod vzrostlými Jírovci. Mezi hnědými listy se značí zelené ostnaté plody kaštanů. Zanedlouho budou lidem padat na auta a děcka je budou sbírat ve velkém. Adéla si tak jednou natrhla slezinu, když spadla při snaze utrhnout největší kaštan.

Konečně se na mě po celé jízdě podívá. Ucítím ve své hrudi jednou vynechat srdce. Vypadá úplně jinak než každý den v redakci. Možná i já vypadám jinak.

„Je ti lépe?"

„Na chvíli jsem si myslel, že tam leží moje neteř. Asi jsem se už fakt zbláznil," zasměju se pro odlehčení situace.

„Asi ti teď vymyslím novou přezdívku."

„Ježíši jen to ne," sepnu ruce. „I výprask od Jabby bude lepší než tvoje debilní přezdívky."

„Dokonce i lepší, než moje smoothie?"

„Bez debaty."

Najednou oba ztichneme. Pozoruju listy Jírovce, které se mihotají ve větru. Už je skoro říjen a vzduch voní podzimem.

„Budu stát při tobě, jestli to bude Miloš nějak pitvat. Jsi nadaný. Jen v sebe musíš trochu víc věřit."

Lhal bych, kdybych řekl, že mě ta slova nezahřála u srdce. Jeho ruce se z volantu přesunou na ruční brzdu. Naše oči se setkají. Neuhne pohledem. Chystá se něco říct.

Ale před bílou Oktávku zaroluje modrá Fabie. Vyleze z ní blond ženská. V ruce má mobil. Rozhlíží se. Vypadá to, že někoho hledá. Pak se podívá naším směrem. Jakmile mě uvidí, rázným krokem přijde ke dveřím Richardova auta a zprudka je otevře...