Ironie života

12. Žraločí muž

Co je horší než kocovina? Morální kocovina. Nic nebolí tak moc jako být zahanbený vlastním chováním.

Zůstal jsem spát na gauči v obýváku. Byl jsem tak moc opilý, že jsem nezvládl dojít do svého pokoje. Celou noc se se mnou točil celý svět a dvakrát jsem se pozvracel do kýblu. Ani nevím, jak jsem si jej zvládl donést. Sofie mi na to vůbec nic neřekla a ještě mi udělala vývar na spravení žaludku. Adéla pak za mnou celý den chodila jak ocásek a ujišťovala se, jestli nemám deprese. Protože si vygooglila, že lidi se syndromem vyhoření často tíhnou k alkoholu a užívání drog, aby se cítili dobře. Nenechala si vysvětlit, že žádný syndrom vyhoření nemám, a že by takové věci vůbec na netu hledat neměla.

Když už jsem si myslel, že ji ten nesmysl přešel, začala s konspiračními teoriemi, které si poslední dobou velmi oblíbila. U televize začala vymýšlet, že měl její otec určitě deprese, uchlastal se k smrti a proto tu teď s ní a mámou není. To už bylo na moje nervy příliš a rozhodl jsem, že pojedeme všichni tři do aquaparku. Tam jsme se ale dalším bizarnostem nevyhnuli. V areálu na nás s hlasitou imitací řevu vybafl maskot žraloka, který, jak jsem posléze zjistil, měl kdysi krátký poměr se Sofií. Sestra ho vší silou s úlekem strčila do vody, kam žuchl jako hromada kamení a pak pod vodou odplaval úplně přesně jako nějaká ryba. Sofie mi pak podrobně vylíčila, jak jí po sexu pustil Čelisti a nechtěl ji pustit domů, dokud se s ním na celý film nepodívala.

„Tenkrát mi to přišlo roztomilý, teď mi to přijde fakt děsivý. Práce maskota mu vlezla na mozek a je z něj žraločí muž," povyprávěla mi svou divnou milostnou historku. Prý si dokonce zkoušel speciální plavací techniky na koberci a ona se musela dívat.

„Ráno ležel v kuchyni a mrskal sebou jako úhoř. Když jsem se ho zeptala, co to vyvádí, s vážnou tváří mi řekl, že se učí plavat jako žralok. Sebrala jsem se a už o mně neslyšel."

Po téhle zkušenosti jsem si celou návštěvu akvaparku hlídal záda.

Rodinný výlet zabral a Adéla si celý víkend na tu hovadinu s otcem už nevzpomněla. Sofii jsem vyčinil, že si s ní o tom ještě nepromluvila. Vymlouvala se jak malá holka, dokud jsem se nenaštval a nedonutil ji zvážit dětského psychologa. Ten by jim mohl pomoct, když se o tom s Adélou nedokáže bavit.

„Nebo si najdi chlapa na delší soužití a vymysli si, že je to její otec."

Na tenhle nápad se zatvářila velmi nelibě se slovy, že by ten chlap nejdřív musel být úplný idiot, aby s takovou věcí souhlasil a psychicky přežil naši rodinu. Překvapivě rychle ale souhlasila s variantou psychologa. Ještě ten den na jednoho našla číslo. Zjistila, že se s ním před časem vyspala. To zas bude fiasko...

————————-

V pondělí mě na nástěnce u mého stolu potěší fotka, na níž jsem opilý do němoty ležící s hlavou na stole, za mnou stojí Richard s tím svým hrudníkem kapitána Ameriky a ukazuje palec nahoru. Je osm ráno a ten blb mě už stihl vytočit.

Fotka je to jak vystřižená z antikampaně na alkohol. Vzpomenu si, jak jsem jednou v bývalé redakci psal článek o Suchém únoru. V něm jsem popsal tu jejich přemrštěně zmedializovanou osvětu proti alkoholu, která v posledních letech nabrala spíš komerční měřítko, než že by chtěla nějak extra pomáhat alkáčům. K tomu jsem tam přiložil pár citací neziskovky, která se o alkoholiky fakt stará a má celou řadu odvykacích programů. Jakmile jsme to vydali, někdo ze Suchýho února nám hned volal, že na jejich kampani děláme reklamu nějaké bezvýznamné neziskovce. Článek jsme museli stáhnout. Od té doby jsme jim každý rok posílali fotky z redakce, jak všichni sedíme s nohama nahoře a pivkem v ruce. Další rok jim pošlu tuhle skvostnou opileckou fotku.

Richard u svého stolu není. Předpokládám, že musel na ranní meeting s Jabbou. To je má šance vrátit úder...

Na netu si najdu fotku kapitána Ameriky jen ve spodkách a vytisknu ji. Pak přijde těžší část někde najít fotku Richarda. Napadne mě otevřít Chobotnici a zkusit něco najít v archivu fotek. Říká se, že kdo hledá, najde. A já našel. Na obrazovce se mi vyjeví fotka z dob, kdy byl ještě řádový redaktor. Má na sobě reflexní vestu a stojí někde uprostřed silnice. Vlasy má celé rozcuchané. Asi tenkrát točil nějakou reportáž o špatném počasí. Vypadá tam mladě a nemá v obličeji vepsaný arogantní úšklebek.

Obě fotky zkombinuju do sebe. Namísto hlavy kapitána Ameriky tam přilepím vystřiženou Richardovu hlavu. Majestátně to přišpendlím na nástěnku, aby měl můj výtvor neustále na očích. Možná je silnější a má mnohem větší výdrž, ale to neznamená, že neumím vracet rány.

(Za to, že mě zvěčnili ožralého, si můžu sám)

Zanedlouho se vynoří z kuchyňky s brčálově zeleným smoothie v ruce a tváří se odměřeně jako vždycky. Ohavně vypadající tekutinu ceremoniálně pije každé ráno se slovy, že to nakopne lépe než káva. Co jiného bych měl očekávat od chlapa, který je posedlý cvičením a zdravými návyky, které až fanaticky dodržuje. Dokonce i ta jeho směšná kombinace zákusku s pivem dává smysl. Sladké lépe odbourává alkohol v těle.

„Vypij to," postaví bažinu na stůl a zaměří se na můj výtvor. Pokývá uznaně hlavou a pak do mě zapíchne přísný pohled. Je mým trestem vypít tu ohavnost, kterou nazývá wheat-grass smoothie?