Ironie života

9. Krém na tmavé skvrny

Převalím se z boku na bok. Svědí mě z nějakých neznámých důvodů oči a nemůžu usnout. Pokaždé si myslím, že mi máminy kecy neublíží, ale pak se mi stejně dostanou pod kůži. Tikot hodin se mi zarývá do uší jako jehly a na hrudi mě tlačí tíživý pocit. Ve tmě zahlédnu mdlé světélko, jak se krade do mého pokoje. Uslyším cupitání malých nožek a pak mi něco skočí do postele.

„Taky nemůžeš spát?" obtočím ruce kolem malého teplého těla.

„Ne... můžu spát dneska s tebou?" udělá si vedle mě to malé stvoření pohodlí jak kdyby ji to tu patřilo. „Strejdo, ty se od nás odstěhuješ?"

„Nemůžu tady s vámi žít navždy," pohladím ji po vlasech.

„A proč ne? Mi je tady s tebou dobře a nikdo tě přece nevyhání. Je s tebou sranda a kupuješ mi samý nezdravý věci, který mi máma zakazuje."

„Teď jsem tady a zatím nikam nejdu," chlácholím ji. Uvědomím si, že pro Adélu jsem jediná nejbližší otcovská figura. Plním prázdné místo v jejím srdci, které potřebuje každé dítě. Ztěžka si povzdechnu.

„A až budu mít vlastní bydlení, přece to neznamená, že už se nikdy neuvidíme. Jsme rodina, nikdy tě neopustím. Ani mamku ne."

„Slibuješ?"

„Malíček na to," zpečetíme naši přísahu. „A teď zkus usnout."

——————————-

Probudí mě rána do hlavy. Ležím na zemi s kouskem peřiny a jednou nohou stále nahoře, zatímco Adéla se spokojeně rozvaluje přes celou postel. A chrápe. Ta malá mrška mě vytlačila ven. Chci se podívat na mobil, kolik je hodin, ale zarazí mě tlak na očích. Nemůžu je zcela otevřít. Nejdřív tomu nepřikládám velkou váhu s domněním, že mě tlačí z nevyspání. Ale když dojdu do koupelny, zhrozím se. Mám je zarudlé a kůži okolo nateklou. Vypadám jako kdyby mě poštípaly vosy. S hrůzou zaječím na celé kolo. Přiběhne za mnou ustrašená Sofie ještě v pyžamu a rozcuchané plavé vlasy jí trčí do všech stran jako paprsky slunce.

„Co řveš!" praští mě do ramene. Pak se na mě zaměří pořádně a začne se chechtat. „Ty vole, uletěly ti včely?"

„Ty seš pitomá!" zaúpím. „Co to je? Co s tím mám dělat?"

„Já nevím... možná je to alergie na toho včerejšího lososa. Nebo... nenamazal ses něčím neobvyklým?"

Zamyslím se. A pak mi to dojde. Namazal jsem si kruhy pod očima tím 35+ krémem. Zapátrám v Sofiiném bordelu a vytáhnu upatlanou tubu, kterou jsem včera použil. Prohlédne si ji a chytí se za čelo.

„To je na pigmentové skvrny. Proč sis to patlal pod oči?"

Pokrčím rameny. Bylo tam napsané na tmavé skvrny, tak jsem to dál nezkoumal. „Nemůžu jít takhle do práce."

„Na to jsi měl myslet dřív," protočí očima a přikáže mi, ať si lehnu na gauč. Přitulím se k obrovskému medvědovi, který hlídá obývák místo živého psa a čekám, co Sofie vytasí za triumf. Přinese mi Zodac na alergii a černý čaj. V něm vymáchá dva odličovací tampony a přiloží mi je na oči se slovy, že mi otok díky tomu rychleji splaskne. Doufám, že má pravdu. Dnes večer je totiž firemní "oslava" na mou počest. Při pomyšlení na to, kolik tam bude lidí a jak se budu muset přetvařovat, se mi udělá mdlo. Kdo vůbec vymyslel tyhle společenské praktiky? Koho může reálně bavit mezilidská interakce?

„Jsi vyklepanej jak nějakej toxikoman," vytrhne mě z přemýšlení.

„Jak jako vyklepanej?"

„Zbytečně jsi ze všeho nervózní. I včera z mámy. Prostě ty její kecy vypusť z hlavy a s tím i ostatní nepříjemný věci."

Všichni nejsou splachovací jako moje sestra. Ale to se volnomyšlenkáři, jako je ona, špatně vysvětluje.

„Potřeboval by sis vrznout. Kdys měl naposledy nějakou známost? A nemyslím vážnou."

„Chceš teď opravdu řešit můj milostný život?"

„Ne, protože žádný nemáš."

„To není pravda."

„Tak kdys měl naposledy holku?"

„Není to dlouho. Pamatuješ si Lucku?"

„Matně jo. Ale to jsi ještě chodil na vysokou."

„Vždyť to není tak dlouho."

„Nechci ti to kazit, brouku, ale už ti táhne na třicet a státnice jsi měl před pěti lety," sundá mi tamponky z očí. Tlak mi v nich povolí a můžu je pořádně otevřít. Sáhnu si na obličej. Kolem očí to mám ještě naběhlé, ale určitě je to mnohem lepší.

„Podívej se na mě, jak mi sex prospívá," mrkne na mě a rozcuchá mi vlasy. „Měl bys ho taky někdy zkusit. Pokud si ještě vůbec pamatuješ, jak se to dělá."

Někdy mi přijde, že starší jsem z nás dvou já. Jediné, co jí na sexu prospělo, byla tehdy Adéla. Ale ani mateřství jí nebrání v tom, aby se pořád chovala jako nevyzrálá raketa. A proto ji mám tak rád.

S povzdechem začnu hledat sluneční brýle, abych v práci zakryl svůj otok. Budu vypadat jako idiot, jelikož je první zářijový týden a venku vydatně prší. Richard si ze mě určitě bude zase utahovat. A když ne, tak minimálně pronese nějakou imbecilní poznámku, kterou mu nebudu umět vrátit. Seberu deštník, nasadím si černé sluneční brýle a vyrazím do redakce. Cestou ještě stihnu šlápnout do hluboké louže a do budovy regionální televize doslova dočvachtám v promočených mokasínech. Nohy mi za tu cestu zmrzly na kost. Proč mám pořád takovou smůlu? Nejdřív matka, pak nateklé oči a nakonec mokré boty. Položím si otázku, co horšího se může ještě stát, ale uprostřed věty se zarazím. Nesmím přivolat nic horšího...

Kancelář je poloprázdná. Je pátek a všichni, kteří mohli, si předtočili reportáže dopředu během týdne a dneska se na to vykašlali. První, co mě hned při příchodu namíchne, není samozřejmě nikdo jiný, než pan Úžasňák. Funí uprostřed místnosti a dělá kliky. U něj stojí Tereza a počítá mu to. Dívá se mu s neskrývanou radostí do polorozepnuté košile a poklepává přitom podpatkem.

„Pozor, ať ti neukápne slina," houknu na ni. Dáma ve středním věku chytne brunátný odstín a poklepávání podpatku zrychlí. Richard na mě mrkne a zvedne jednu ruku. Ta druhá se pod tíhou jeho těla neudrží a smýkne se pod ním. Obličejem spadne přímo na zem. Tentokrát zčervená on. Pitomec.

„Zasoutěžíme si, kdo déle vydrží v pozici plank," chytne mou židli a odsune ji i se mnou od stolu. „A za to ti ukážu studium, odkud se vysílají televizní zprávy."

Chci něco namítnout, ale ze svého proskleného akvárka vyleze Jabba. „Steiner, pojedeš na tiskovku."