Ironie života

14. Živý (mrtvý) vstup

Je čtvrtek. Znuděně čumím do kompu před sebou a vymýšlím nějaký duchaplný popisek k příspěvku. Jednadvacetiletá buchta najela na tramvajový pás a po kolejích dojela až k zastávce, kde se jí auto zaseklo. Překvapivě. Zdůvodnila to tím, že ji na kolejiště dovedla navigace. No, jestli měla zapnuté Google mapy, tak se fakt nedivím. Bohužel považují i polňačku nebo třeba lesní cestičku za plnohodnotnou cestu pro auta. To, že si děvče nevšimlo, že jí za prdelí zvoní tramvaj, je už otázka inteligence. Jaký normální popisek mám k takové hovadině vymyslet?

Zaměřím se na prázdné místo před sebou, kde sedává Richard a povzdechnu si. Kdo by si byl pomyslel, že mi bude chybět jeho věčně nakrknutý ksicht a neustálé poučování. I jeho netrpělivá surovost a neodbytná přítomnost byla lepší, než Pavlova existence. Jabba je z něj taky na nervy.

Tiše trpím a trpělivě čekám, až se bouře přežene. Třeba na redakci spadne meteorit a já budu mít konečně klid.

Nic z toho se však nekoná. V redakci je mrtvo i bez meteoritu. Všichni jsou v terénu, protože čtvrtek je nejvíc hektický. Každý chce mít reportáže předtočené na zítřek, aby si mohli v pátek udělat volno. Dívám se na televizi, připevněnou na protější zdi, kde má zrovna živý vstup Aneta. Mluví o přemnožených smečkách vlků v Beskydech a opatřeních pro lidi, kteří v horách žijí. Sedí tu se mnou jen prasák Pavel. Z nudy si začnu loupat kůžičku kolem palce, což je opravdu otravný a nechutný zlozvyk, kterého se nemůžu zbavit, ať se snažím sebevíc. Už mě ani nebaví číst bezduché komentáře lidí pod našimi příspěvky. To si radši ohlodám prst až na kost.

Najednou Pavlovi zazvoní mobil. Máchá u toho rukama. Pak se chytí za hlavu. Rozhlédne se kolem sebe a zase se chytne za hlavu. Pak vyběhne z redakce pryč. Vypadá jak Charlie Chaplin v němé komedii. Pokrčím rameny a udělám si pohodlí ve svém křesle. Jestli má problém, doufám, že se posere.

Za chvíli je zpátky a v ruce má telefon.

„Máme krizovku, můžeš přijít?" zeptá se někoho do telefonu. „Jak jako ne? Jsi na tento týden napsaný jako náhradník. Co? Cože? Cos mi to řekl? Já ti seru na dovolenou! Haló? Haló!"

Redaktor mu to na druhé straně očividně položil. Nedivím se. Tiše se uchechtnu jeho prekérní situaci, i když nevím, o co jde, a zase se pohodlně opřu. Nemám klid na dlouho. Pavel se podívá mým směrem a zaváhá. Pak si frustrovaně promne čelo a vykročí za mnou. Žádat o pomoc asi nebude jeho silná stránka.

„Mladej, jakou máš zkušenost s natáčením?"

„Byl jsem na spoustě výjezdech, ale sám jsem ještě nic netočil."

Pavel ztrápeně sepne ruce. „To není ideální, ale musí to stačit. Na Bezručově ulici se stala nehoda, je tam mrtvé dítě. Potřebuju, aby tam někdo okamžitě jel na živý vstup, ale nikdo není volný. Musíš jet ty."

Živý vstup? Nezkusil jsem si na ostro ani stand up, natož živý vstup. „Ale já nemám takové zkušenosti"

„Pojede s tebou Vítek, nějak si musíte poradit. Musíte hned vyrazit," vyžene mě z kanclu. V rychlosti si poberu svých pár švestek a ocitnu se na tiché chodbě. Vítek už sedí nachystaný v křesle. Vedle sebe má kameru se stojanem a stříbrný mohutný kufr. Asi vypadám dost vyděšeně, jelikož si Víťa podrážděně odfrkne.

„Tohle není práce pro kameramana. Nebudu tě vychovávat, abys věděl co a jak."

„Já tě naprosto chápu, aspoň mi vysvětli ty technické záležitosti, prosím," žadoním. Jsem zoufalý. Live jsem viděl dělat Terezu jen jednou a moc jsem si z toho neodnesl. Kameraman si povzdechne a vytáhne z kufříku krabičku s dráty a sluchátky. Připne mi ji za opasek a sluchátka mi dá do uší

„Tohle snímá signál z Kavčích hor, kde je hlavní jádro naší telky. Ze sluchátek uslyšíš redaktora z Prahy, který ti odpočítá, kdy máš začít mluvit. To znamená, že se vysílání z Prahy přepne na nás, na naší kameru a uvidí nás na obecném kanálu všichni lidi. Rozumíš? Nebude to jen na regionální stanici, ale na celorepublikové."

To si dělá prdel. Zpanikařím. Ve sluchátkách zatím nic neslyším. Vítek mi připne mikrofon na košili a vyrazíme autem k nehodě. Cestou mi na email přistane příloha od Pavla. Je to zpráva z ČTK o nehodě. Rychle si z ní do poznámek na mobilu vypíšu stěžejní informace a nechám si tam malé místo na popsání situace, podle toho, jak bude bouračka vypadat. Jsem nervózní, ale všechno se děje v tak rychlém sledu událostí, že jsem si ještě plně neuvědomil, co jdu vlastně dělat.

Na místě nehody to vypadá hrozně. Policisté nás nechtějí pustit za výstražné pásky, ale nakonec je ukecáme, že se postavím k záchranářskému autu, aby to bylo autentické. Všude houkají sirény. Víťa si šteluje kameru a já se mezitím podívám okolo. V hlavě si spřádám myšlenky do sítě a tiše si odříkávám text, jako to vždycky dělá Tereza. Výstup mám zhruba na minutu a něco, což je docela dlouhé. Vyjde to asi na tři věty, možná čtyři. Sám nevím...

Vykouknu zpoza policejního auta a na co se mi naskytne pohled, mě vyvede z míry. Uprostřed silnice, která je obehnaná zátarasou a policajty, se táhne dlouhý mastný flek. Ten končí u malého kopečku, který je zakrytý černou plachtou. Na zemi, mimojiné, leží zdemolovaná aktovka s potiskem Avengers a dětské tenisky.

„Hrozný, co?" vyleká mě policista, který se vedle mě najednou zjeví. „Zajímavý, že se ti mrtví vždycky vyzujou."

Na sucho polknu. Začne mi být těžce na hrudi. Adéla má taky batoh s potiskem Avengers. Do úst se mi nahrnou sliny. Překotně se nadechnu. Ale další sliny a pachuť se mi v ústech rozprostřou jako nárazová vlna. Jaké má Adéla boty? Má žluté tenisky nebo černé? Podívám se znova na cestu, kde je krvavý flek a pár kousků něčeho, co připomíná kusy masa. Rozházené tenisky na silnici jsou žluté. A zacákané krví. Do svého temného objetí mě vřele přijme nekontrolovatelná úzkost. Je to Adéla? Leží pod plachtou moje vlastní neteř? Snažím se uklidnit sám sebe. Adéla chodí do školy na opačné straně města. Co by tady dělala? Mrknu na hodinky, které ukazují jedenáct dopoledne. Ještě ma výuku, je ve škole. To není Adéla. Uklidním se.

Vítek na mě zavolá zpoza sanitky. Už je nejvyšší čas na přímý přenos. Postavím se na značku před kameru. Naposledy si přečtu  své poznámky. Ve sluchátkách uslyším hlasy: „Začínáme za 3...2...1... mluv."

Pevně sevřu mikrofon v rukách a bez dalšího přemýšlení spustím. „Dobré dopoledne, právě stojíme u dopravní nehody, při níž na místě zemřela mladá dívka. Řidič vyvázl bez zranění. Policisté už stihli oblast zajistit, na místě jsou sanitky. Podrobnosti nehody se stále prošetřují, ale dívka zřejmě přebíhala cestu mimo přechod..."

Podívám se do kamery, zaváhám. Do prstů se mi dostane třes. Zase se mi v ústech začnou hromadit sliny a na jazyku ucítím hořkost. Snažím se s nevolností bojovat nádechem a výdechem. Marně. Když pootevřu rty, abych pokračoval v povídání, místo slov ze mě v přímém přenosu vyjede pořádná šavle...