Ironie života

6. Ötzi a nanuk Míša

Když se konečně dostanu domů, najdu venku na schodech sedět Adélu. Má protržené džíny na koleni a teče jí z něj krev. Trochu mě ta podívaná vyvede z míry a jako první mě napadne, že jí někdo ublížil. Adéla nikdy nebyla příliš svěřovací typ. Vždycky se uzavře před světem a všechno v sobě dusí. Sofie se s ní občas moc nemaže. Proto se pokusím o velmi citlivý tah na branku. Posadím se k ní na schody a z tašky vytáhnu modré sladké žvýkačky, kterým nikdy neodolá. Mlčky přijme dar míru a začne žvýkat jako Fialka Garderóbová.

„Bude z tebe borůvka," zašklebím se na ni, za což si vysloužím úsměv. To považuji za náznak úspěchu a dodá mi to kuráž zeptat se, co se přihodilo.

„Kluci ve škole se mi smáli, že šel můj táta pro cigára."

„A to znamená...?" pozvednu obočí. Už těm děckám vůbec nerozumím. Je ze mě vysloužilej boomer.

„Jakože se na nás s mámou vykašlal. Ale ona mi o něm nikdy nic nechce říct, tak možná pro ty cigára nešel."

Faktem je, že ani sama Sofie neví, kdo byl tím záhadným dárcem spermatu, ze kterého moje neteř vzešla. Jedenácti leté holce řeknete upravenou dětskou verzi pravdy. V případě mé sestry to pro jistotu ze zbabělosti dítěti nevysvětlíte vůbec. A já to dělat taky nehodlám. Pohladím ji po kaštanových vlasech a nabídnu jí ošetření kolene. Po cestě do bytu jí to ale zjevně nedá a začne svůj rutinní trojboj výmyslů.

„Třeba umřel ve válce v Íránu a máma o tom musí mlčet... nebo je to vědec a žije na severním pólu, kde hledá zamrzlé neandrtálce. Jako byl třeba Ötzi."

„Ötziho našli v Alpách."

„Třeba zamrzl na tom pólu a je z něj teď taky Ötzi."

Ta holka postrádá otcovskou figuru a začíná z toho blbnout. Sofie by si měla najít chlapa a to fofrem, jinak Adéle může začít hledat cvokaře. Jestli ne, začne se jí zamrzlý otec v ledu zjevovat i ve snech. Doma samozřejmě už čeká moje sestra. Pošlu holku do koupelny, aby dostala štěrk pryč z rány na koleni a neslyšela nás. Sofie se mi podívá na nohy a první její otázka je, co to mám sakra na podrážce.

„Kousky koberce," protočím očima. „Neřeš moji botu a udělej něco s tou tvojí holkou."

„Zase mlela o ztraceném otci?"

„Najdi si stálý vztah a vysvoboď ji z utrpení."

„Od tebe to sedí, kdy tys měl naposled ženskou?"

„Na vysoké..." zarazím se. „Ale to je teď snad jedno, ne? Já nemám děcko."

„Už seš jako máma," zamračí se na mě ublíženě.

„Možná na tom něco bude? Adéla má fakt problém, tak si aspoň vymysli nějakou lež, ať může v noci v klidu spát."

Sofie si bolestně povzdechne. Podle všeho s tím bojuje úplně stejně špatně jako Adéla. Prohrábne si plavé vlasy a rezignovaně vzdychne se slovy, že mám pravdu. Haleluja, třeba i dospěje a přestane spát s kdekým. To mi připomene dnešní fiasko s Karlem a pro ulehčení situace jí povyprávím, jak leží s otřesem mozku v nemocnici. Začne se smát.
„Tak vidíš. Už se vyser na muže, kterým testosteron vytvořil zhoubný útvar na mozku."

„Půjdu ošetřit Aďu," řekne smířlivě. „A pak kdyby mě někdo hledal, propadla jsem se hanbou..."

————————

Když přijdu ráno do práce, Richard už sedí u svého stolu. Opěradlo židle má nastavené v polo-lehu a líže nanuk. Plavé vlasy má elegantně upravené na jednu stranu. Dnes má na sobě bílou košili s tmavě modrou kravatou a tmavě modré kalhoty, které mu dobře tvarují stehna. Zarazím se sám nad sebou a myšlenkou, že se mi líbí jeho nohy. Zavrtím nad sebou hlavou, jako bych chtěl ty myšlenky vytřepat ven a zamířím ke svému místu. Richard si mě s úsměvem na rtech měří pohledem a čeká, až si sednu. Nevím o co mu jde, ale když se podívám na svou molitanovou nástěnku, pochopím, proč se tak blbě kření. Mám na ni přišpendlený obal z jeho nanuku, na kterém je napsáno "Míša". Doufám, že mu kus čokolády spadne na košili a už to nikdy nevypere.

„Líbí se ti tvá nová jmenovka?" dá si spokojeně obě ruce za hlavu a nepřestává se debilně usmívat. Mám chuť mu jednu vrazit pěstí, ale zadusím to v sobě. Zaskřípám zuby a v tichosti se usadím k počítači. Neudělám mu tu radost a nebudu na to vůbec reagovat. Je očividné, o co mu jde - vyprovokovat mě. Ležím mu v žaludku jako houbové ragú a on mně zrovna tak.

„Můžu ti tak říkat? Míšo?

Zavaří se ve mně krev. Nesnáším, když někdo takhle zdrobňuje moje jméno a z úst Richarda to zní ještě hůř. Když vidí, že mě to sere, ještě přitvrdí. Zavolá od stolu redaktorku Eriku, která bude ve věku mé mámy, a zeptá se jí, jestli se ke mně hodí víc "Míša" nebo "Michael". Ta samozřejmě s náznakem mateřské lásky v hlase řekne, že Míša, čímž tomu hňupovi přileje olej do ohně. Prásknu do stolu dlaní, až se Erika úlekem málem složí. To by ještě bylo fiasko, kdybychom ji museli škrábat ze země.

„Pane editore, nezapomněl jste, že mě máte dneska naučit jak číst asynchrony?"

„Samozřejmě," zasměje se spokojeně. Může si teď v zápisníku odškrtnout úkol:

30.8. 2022
8:15 ráno - nasrat svého podřízeného ✅

Postaví se a rukou ukáže na dveře v rohu místnosti, na nichž je napsáno "zkušebna".

„Tak pojď, pisálku."