Ironie života

17. Sladká tečka

Adéla dělá úkoly ve svém pokoji. Sofie sedí v obýváku a něco si čte. Já sedím naproti ní v křesle a objímám medvěda. Říkám mu Kenai.

„Co to ráno?" zavře prudce knihu. Hrozně mě to vyděsí, u ní člověk nikdy neví, jak zareaguje.

„Nic no... udělalo se mi jenom zle."

„Takže si o tom nechceš promluvit?"

„Ne, zítra budu mít od šéfa kázání až až," ošiju se nervózně při pomyšlení na brunátného Jabbu. „Hele, můžu se tě na něco zeptat?"

„Povídej."

„Vím, že tohle je tvůj byt a já si nemůžu diktovat, ale zvát sem Richarda na večeři je na mě trochu moc. Je to divný. Nebudu vám dělat kazišuka."

Sofie zakloní hlavu a začne se chechtat. „Ty si myslíš, že ho chci jako ulovit nebo tak něco?"

„Nezlob se, ale je to většinou tvoje strategie, když se jedná o někoho s vysokým obsahem testosteronu. Nemohl bych se mu už nikdy podívat do očí, chápeš to doufám."

„Je to můj nejlepší přítel, zažili jsme toho spolu fakt hodně," zvážní.

„Kamarád taky rád."

„Proč tě to tak žere? Většinou na moje manýry neřekneš ani půl slova."

„Máš hrozný vkus na chlapy. I když Richard je celkem atraktivní úlovek. Normálně bych tě v tom podporoval, ale nechci abys z regionální televize udělala rodinnou."

„Přijde ti atraktivní?" zvedne jedno obočí.

„No, já nevím. Rozhodně je mnohem hezčí než ten tvůj kameraman Karel."

„Míšo, můžu tě na sto procent ujistit, že se mezi námi nic nestane."

„Promiň, ale tomu se fakt těžko věří."

„Zjevně ti uniká jedná nepatrná věc," zastrčí si pramínek plavých vlasů za ucho a zvedne se z gauče. „Richard je gay."

—————————————

Pátek je strašnej. Snažím se být neviditelný, ale při příchodu do kanclu se ukáže, že je to zcela nemožné. Na nástěnce nad mým stolem už visí fotka mé osoby v předklonu a kaluží zvratků pod nohama. Okamžitě je mi jasné, kdo to má na svědomí. Podívám se pod protější stůl, jehož majitelem je pan Úžasňák. Má tam boty.

Jak mohl tu fotku tak rychle získat? Podívám se do Chobotnice. Moje nepovedená reportáž tam samozřejmě už od včerejška visí. Udělal screenshot z videa.

Podporuj můj zadek, debile.

Cítím, jak se mi zvedá tep a najednou mám hroznou chuť na cigáro. Kvůli tomu hňupovi se mi nepodaří přestat. Než se stačím uklidnit, z Jabbovi kanceláře vyjde Richard i s Pavlem. Pavlův obličej je rudý jak čínská vlajka. Dám krk za to, že dostal nepěkné kázání a další na řadě budu já...

Blonďatej debil mi poklepe na rameno a pokyne mi, abych šel za ním. Místo Jabbovi kanceláře mě však zavede do tiché kuchyňky.

„Dáš si kafe?" naleje vodu do konvice.

„Dneska žádný smoothie?"

Jen po mně hodí úšklebek.

„Je Jabba moc nasranej?"