Světla Nerefitu

•●• Prolog

.

Byl vlahý podzimní večer. Mlha se vznášela jako hedvábný závoj na šatech nevěsty nad troskami Gwër ep Bill. V aleji mlčenlivých kamenných tváří starodávných soch - v životních velikostech a až obdivuhodně přirozených pózách - zarostlých mechem a někde dokonce rozervané větvemi vyrůstajících stromů, stálo mramorové koryto podivného tvaru. Nad ním vytesané ruce, držíce cosi zvláštního. Snad meč? Napadlo Stvořitelku, ačkoli si již nedokázala vybavit, co bylo z kamene vytesáno před tím, než se zde podepsal zub času.

Postava přikročila blíže a se zaujetí sobě vlastním se dlouze zahleděla na rozpadlý oltář. Co tehdy měli symbolizovat ony ruce, dnes již Stvořitelka nevěděla, nezáleželo na tom - nebo snad ano? 

Bylo to tak dlouho, co to místo opět spatřilo na své půdě nějakou živou bytost... Prsty přejela po hladkém povrchu a chvíli se zazdálo, jakoby se snad ona, mocná, věčná, nesmrtelná bohyně ponořila do vzpomínek. Ano, vzpomínala na všechno to, co zde prožila, ne však z prosté sentimentality - někdy je zkrátka potřeba připomenout si staré chyby, obzvláště když přichází vzestup dávných dob, když nadchází Shaerren.

Hleděla kolem sebe, na poničené popadané a popraskané okrasné sloupy se štukováním jenž mělo připomínat posvátné hady obtočené kolem kmenů stromů, na oprýskané, na zemi se válející kusy fresek zobrazující známé i zcela neznámé příběhy a legendy, leč především se její zrak zastavil tam u posledních stojících tří zdí bývalého sídla. V jedné z těch zachovalých zdí zůstalo jediné okno, složeno z vitráží z toho nejkrásnějšího skla, co bylo kdy vytvořeno. Stvořitelka si vzpomínala, jak překrásně to okno zářilo, když se do něho plně opřelo polední slunce za těch horkých letních dnů, kdy seděli společně u Velkého stolu a projednávali osudy Říše. Jak vzdálené to nyní vše bylo. Většina mocných vládců zemřela, zřekla se věčnosti a přijmula svůj pád, ale byli tu stáli i ti, kteří navzdory ranám osudu přetrvali, bloudili troskami Gwer ep Bill, čekajíce na noc Shaerren.

Světlo Nerefitu - klenot Říše, vitráž složená z těch nejdrobnějších úlomků mořského korálu vrhala modravou magickou záři a každý kdo se octl v té místnosti, tomu se mělo dostat božího prozření. Stvořitelka však jako jediná velmi brzy pochopila, že Světla Nerefitu mají daleko větší moc, než kam až sahají jejich kořeny. Před těmi několika staletími udělali chybu, musela Stvořitelka poníženě uznat. Tehdy neměli nejmenší ponětí o prastarých silách, jenž ovládali ten nový svět, do kterého na svých honosných lodí připluli a který si tak bláhově obsadili jako své území, ba ani v nejmenším nebraly na vědomí mocnou magii skrývající se v hlubinách moří a výsměšně zvolily záhadný korál za symbol své velkoleposti. Proč jen dokáže moc a bohatství tak zatemnit mysl všem, kteří se měli stát pilíři lepších zítřků? Leč co se stalo, stalo se. Minulost nelze změnit, jde se z ní pouze poučit. A Stvořitelka věděla, že přichází doba, kdy Světla Nerefitu znovu povstanou a kolo osudu započne své cesty, tentokrát byla však odhodlána vkročit do noci Shaerren jako jediný, absolutní vládce nové Říše. Bylo zde ještě příliš zamlčeného a spousty věcí, jenž bylo nutno vykonat. Tentokrát však Arhénssi držela vše pevně v rukou.

Kdesi v té husté, neproniknutelné mlze se objevilo slabé světýlko. Mihotavý plamínek v dlani jednorukého muže se náhle zjevil naproti Stvořitelce. Erende chodil tiše jako duch - možná to bylo zapříčiněno tím, že z části již byl jen bloudící duší, odsouzen býti mrtvým a přesto nezemřít. Žena byla stále otočena k vitrážím, ponořena do vzpomínek a zdálo se, že si snad jeho příchodu ani nepovšimla. Leč ona viděla více, něž by se mohlo zdát, třebaže na místo očí jí zbyli jen prázdné důlky v kostlivčí tváři. ,,Přišel jsi..." Suše konstatovala, pohledem dál hypnotizujíce okno, aniž by se obtěžovala věnovat muži alespoň špetku pozornosti, či projevila nějakou zdvořilost.

,,Ne, to Déarr sem dovedl mé kroky. Duchovnímu vůdci se neodporuje." Jeho hlas byl skřípavý a snad ještě ochraptělejší, než když se setkali naposledy.

Stvořitelka se jen pobaveně zasmála nad slepou vírou slov jednorukého. ,,Já jsem si sama sobě Duchovním Vůdcem, můj naivní Erende!"

Erende zůstal i nadále stejně klidný, na provokaci nemínil nějak reagovat. Jeho víra byla silnější než cokoli na světě, byla to ta poslední věc, která mu zbyla. Možná i pro to, se po všech těch těžkých ztrátách stále držel na živu, možná i pro to už nebylo tak těžké snášet bolest v paži, po níž mu zbyl už jen pahýl. Sevřel zdravou ruku v pěst a spustil jej podél těla. Plamínek tiše zasyčel a zcela beze stopy zmizel.

,,Úkol jenž máme před sebou bude náročný." Ozvala se opět Stvořitelka a zvedla tvář k obloze. Nespatřila však nic jiného, kromě bílého oblaku halící celé to místo. Kdy vůbec naposledy spatřila blankytně modré nebe?

,,Kdo naslouchá Déarrovu hlasu, toho jeho cesta ponese vždy tou správnou cestou." Jednoruký Erende se usmál, byl to však velmi smutný úsměv.

,,Ty a ta tvoje moudrá slova! Hloupá, naivní víra. Překroutil jsi myšlenky smrtelníků a hledáš v nich útěchu... Jsi jen pouhý pozůstatek hniloby, který tenhle svět kdo ví proč zapomněl pohřbít!" Roznítila se Arhénssi a prudce se k němu otočila, až modrý šat kolem ní zavlál. 

Poprvé po tak dlouhé době si hleděli zpříma do očí a Erende náhle postřehl, jak moc se žena změnila. Ta okouzlující porcelánová tvářička, vždy nalíčená a jenž kdysi popletla tolika mužům hlavu, byla pryč. Nahradila jí odporná vyčnívající lebka a dva prázdné oční důlky. Jednoruký už za svůj dlouhý život viděl mnohé, ale toto bylo skutečně strašlivé. Udržel se, neodvrátil zrak, čelil tomu a vrýval si ten pohled hluboko do paměti - kdysi ji miloval, kam jen se láska ztratí ve věčném životě?

Erende neodpověděl. Věděl, že ta slova nebyla mířena jemu, jakožto ženě v hedvábném šatu.

,,Bažíš po pomstě, že?" Prolomil po chvíli ticho. Jeho hlas byl skřípavý, tichý a uštěpačný. ,,Toužíš po krvi svých neposlušných dětí, která ti vydláždí cestu zpět k trůnu. Je noc Shaerren, můžeš si přát cokoli budeš chtít...ale to ty přeci moc dobře víš. Chceš vidět elfský lid krvácet. Chceš abych byl u toho, abych se díval jak umírají s tvým jménem na rtech."

Stvořitelka se pouze prázdně zasmála. Rukou se zapřela o kamenný výstupek neurčitého účelu a plna odhodlání promluvila, ,,Chci svobodu, Erende, a nebojím se pro ni obětovat cokoli."

______________

Nádherný cover opět od Beatitudinem_19

Tento příběh píši na základě nadnesených podnětů ze své vlastního života a mám k němu vážně silnou vazbu, tudíž budu opravdu moc vděčná za jakýkoli názor, postřeh, radu či konstruktivní kritiku <3

Snad se bude líbit a nebojte, knihám Lži Zatracených a Železnému meči se hodlám věnovat i nadále!!!

~ Ash