Světla Nerefitu

Kapitola 4.

Eriátt bylo vcelku malé městečko, s nepůsobivou architekturou a vcelku nudnou historií.
Dříve to byla malá elfská osada postavená kdesi v lesích, daleko od civilizace.
Leč po letech se sem, do těchto nehostinných pustin zavedla kupecká cesta - neboť se to ukázalo jako šikovná a výhodná skratka, a krom toho se tehdy na původní stezce odehrávala stále častější přepadení a lidé tak dostali strach - a to byl pro ty chápavější elfy jasný signál, aby svůj domov neprodleně opustili.
Přišli sem lidé, zabrali si celou osadu a začali jej rozšiřovat.
Elfové prý odešli kvůli nedostatku klidu, ale hovoří se i o silné averzi ze strany lidské rasy, jež je vypudila.

A kdyby se nyní, za ustupujícího deště, někdo přeci jen podíval z okna, spatřil by ten nejpodivnější výjev - elfka typické snědé pleti, v prostém oděvu, jenž by kdekomu připadal spíše napůl mužský, s koženou brašnou přes pravé rameno a v druhé ruce svírajíc uzdu sivého koně, jak stojí bok po boku lidskému mládenci a nenávistně blýská očima po skupince "dlouhoprstých", kteří se nezdáli býti zrovna v nejlepší náladě.

Jenže ten večer bylo město liduprázdné - muži se bavili v krčmě, či byli stále ještě na poli, a ženy ve svých domovech dokončovaly všechny potřebné práce a ukládaly děti ke spánku.
Na rozbahněné nevydlážděné ulici stáli jen oni - dva pochybní jezdci a parta místních grázlů.
Schylovalo se k nepěknému vyvrcholení, s krvavou tečkou na konci.

~•

Celé dopoledne provázel Tenarife a Cillna vydatný liják, což ani jednomu z nich na náladě zrovna nepřidalo.
Jeli monotonní krajinou, skrze borovicový les.
Ticho bylo úmorné.
Oba dva jeli dlouho mlčky, zabraní do svých vlastních myšlenek a nikdo se necítil na to, onu pochmurnou atmosféru prolomit.

Až když opouštěli ten stinný suchý les, měl Cilln pocit, že jestli bude ještě chvíli poslouchat pouze pravidelné klapání podkov a ševelení větru ve větvích stromů, asi se dočista zblázní.
Potřeboval zase slyšet lidský hlas, potřeboval utišit ty nervy drásající myšlenky, jenž mu zaplavily hlavu.

,, Nikdy bych si nepomyslel, že začátek jara bude tak sychravý."
Utrousil Cilln to první, co ho pod tlakem napadlo.
Ale po nějaké době kdy elfka nereagovala, si začal připadat nesnesitelně hloupě.

,, Jaro bylo vždycky pod psa, tak čemu se divíš?"
Tenarife se nenuceně usmála a k Cillnově štěstí a zároveň úlevě se dala do řeči.

,, Včera v noci jsem měla takový zvláštní sen..."
Začala nejistě, jakoby uvažovala, zda mu o tom má vůbec říkat.
,, Byla jsem s tebou v lese, cvičili jsme lukostřelbu.
Jenže potom se mi začali třást ruce a moje šípy začali létat úplně vedle.
Zasáhla jsem stromy okolo, ale do terče jsem se netrefila ani jednou."
Odmlčela se a Cilln napjatě vyčkával, jestli bude pokračovat.
,, Začal jsi na mě křičet, že jsem nemehlo a já měla strašný vztek."
Ušklíbla se.
,, Vystřelila jsem další šíp.
A ten se najednou proměnil na obrovského zářivého ptáka - asi orel, co já vím.
Letěl strašně rychle a za chvíli zmizel v mracích.
A potom se na nás vrhli splašení koně.
Bylo jich snad dvacet a na každém seděla postava v zářivé zbroji.
Ani jedna neměla tvář."
Zadumaně poklepala prsty o hrušku sedla.

,, Ach, pro bohy Teno...co to máš za šílený sny?
Vážně by mě zajímalo čím jsi se stihla opít."
Rýpl si rozesmátý Cilln a jeho pobavení se jen prohloubilo, když po něm elfka vrhla na oko uražený pohled.
Vypadala vážně k popukání.

,, Živé sny jsou důkazem bohaté fantazie a čisté duše,"
zavrněla sladce.

Cilln pouze protočil oči v sloup.
,, ó ano, ovšem.
Nebo také důkazem toho, že si někdo dokáže sehnat vážně silné opium nebo ještě lépe Gisf!"
Lhal by, kdyby tvrdil že ho nebavilo se s ní špičkovat a dlouze debatovat o naprostých hloupostech.