Světla Nerefitu

Kapitola 6.

Všechno to, co udělal - co stále dělal - bylo jen pro to, aby jí ochránil.
Jenže najednou, když jel mlčky vedle ní a téměř snad až cítil její ledový vztek a možná i zklamání, pocítil sžíravý pocit výčitek.
Lhal jí.
Ale copak měl na výběr?!
Nemohl jí říct pravdu, slíbil sám sobě, že jí ochrání.
A co se týkalo té rány jenž jí uštědřil, musel uznat, že to trochu přehnal.
Každopádně už když jí po celém tom souboji nesl v bezvědomí z Eriátt, přepadly ho obavy, zda bude v pořádku.
Nicméně bylo to nezbytné, potřeboval, aby upadla do bezvědomí.
Leč na následky - a pozdější dožadování se vysvětlení - v té chvíli ani nepomyslel.
Pitomče!
Jenže jak to, že ho královští zvědi vystopovaly tak brzy?
Možná už na něho číhali delší dobu a jen čekali, až opustí neutrální půdu akademie a oni si na něho budou moct počíhat a jako supi se na něho slétnout až to bude nejméně čekat.
Podcenil je, to musel přiznat, byl naivní, když si myslel, že to všechno může proběhnout hladce.
Ale kolik toho vědí o Tenarife?
Ne, na to raději ani nechtěl pomyslet.
Neboť jestli o ní skutečně něco vědí, veškeré plány jeho pánů by selhaly...

¤~

,, ... a ty jeho tesáky!
Pane, tohle přece nemohl být obyčejný člověk!
Na vlastní oči jsem viděl, jak na sebe vzal podobu toho démona a začal rozsévat smrt!"

Generál vrhl po ustrašeném zvědovi pohrdavý pohled a zlostně blýskl očima.
,, Snad abych nechal zmenšit příděly rumu..."
V předstíraném zamyšlení si rukou podepřel bradu.

Zvěd otevřel ústa, leč po chvíli kdy z něho nevypadlo ani slovo jí opět zavřel.
Zephyrovi připomínal pstruha na mělčině co ho ulovil minulý týden při výpravě na řece Teax - a ještě ty jeho věčně vypoulené oči na to úplně seděly!

,, Nudíš mě, špicle."

Generál nebyl žádné párátko a rozhodně nesnášel když s ním někdo jednal bez dostatečného respektu (za což nejspíše považoval už jen to, že si zvěd dovolil zaklepat na dveře jeho pracovny v době polední svátosti).
Zephyr tohle znal moc dobře, pod korunou pracoval od útlého věku a pro samotného generála už pět let.
Za tu dlouhou dobu poznal spousty velitelových spojenců i nepřátel, účastnil se téměř všech zasedání a stal se jeho věrnou pravou rukou.
Avšak ani generál nemohl vědět, čemu doopravdy patřila Zephyrova loajalita.

,, Ale - Ale pane!"
Koktal celý bledý muž.
,, Nemůžeme přeci nechat tu zrůdnost na svobodě!
To... Ti lidé...on je dočista roztrhal!
Bez slitování!
Nebyl hladový, jeho jen bavilo je zabíjet!"

Kdyby jen tušil všechno to, co Zephyr.
Byť i on musel v duchu přiznat, že ho ta záležitost dost zajímá.
Sakra, proč tam nemohl generál poslat jeho, namísto té ustrašené bandy hlupáků!?
Však bude ještě litovat, o to se Zephyr osobně postará!

Stopař se pro sebe mimoděk usmál.
Jistě, hrál na dvě strany a donášel na všechny okolo sebe...ale účel světí prostředky.
Jistě, a proto také hned po půlnoci dojde královu vrchnímu poslanci oznámit to strašné fiasko celé jejich akce, jenž bude chtít generál jistě ututlat.

,, Rád bych řekl že mě to mrzí,"
Generál se přívětivě usmál.
Milá tvář s dokonalými rysy a velkýma smaragdovýma očima, lemovaná zlatými vlasy v uhlazeném elegantním účesu měla vážně charisma.
Zephyr si na okamžik pomyslel, že ten úlisný had skutečně umí být neskutečně okouzlující - asi jako kytice čerstvě utržených růží v rukách měsíc hnijící mrtvoly.
,, Ale byla by to lež.
Nebudete mi chybět.
Nebudete chybět nikomu.
Neznám vaše jméno a postarám se, aby ho do dvou dnů neznal nikdo v celé zemi."