Světla Nerefitu

Kapitola 10.

,, Arhénssi..."
Jednoruký Erende přimhouřil hadí oči zeleného odstínů, až se v nich zlověstně zablýsklo.
Hleděl do znetvořené tváře kdysi krásné ženy a jeho slova postrádala jakýkoli náznak strachu či pokory.
,, Ty víš, že tehdy to byla chyba naší naivní sebedůvěry a přehnaně vysokého ega...Tak proč chceš, aby za to nyní platili nevinní?!"

Stvořitelka o něho nezavadila ani pohledem.
Promluvila odhodlaně, přesto trochu strojeně.
,, Nevinní?
Och, naivní hlupáku Erende, kdo je dnes skutečně nevinný?"
Rukou si elegantně uhladila šaty a jakoby jen svému příteli oznamovala, jaké bude počasí, pronesla:
,, Je to jediná cesta Erende.
Není na výběr."

Sochy v aleji stály tiše, leč jejich kamenné tváře, jakoby ztichli spolu s těmi dvěma a napjatě naslouchali, co přijde dál.

,, Jediná cesta k tvé svobodě!
O nic víc ti ostatně ani nejde!"
Plamínek v jeho dlani se poplašeně zamihotal.
Erende však stál dál zcela bez hnutí.

,, Rozvrátím třebas celý svět, když po tom zatoužím!"
Zasmála se zlým nakřáplým hlasem, který se ještě hodnou chvíli poté rozléhal mrtvou krajinou.
,, Přijde Náš vzestup, Erende, a ty budeš muset chtě nechtě kráčet po mém boku.
Tak, jako všichni, protože to Já jsem jejich naděje, spása na konci temnoty, jež je nakonec pohltí..."

.......

,, Musíš se soustředit!"

Ziraeil jen matně vnímala její hlas.
V tuhle chvíli pro ni existoval jen a pouze ten stejný rytmus - ona, její rádoby jeviště, rapír a to božské úmění, jenž tolik toužila ovládat.

,, Špatně!"
Ostrý hlas protnul jako nabroušené ostří její vytvořenou bublinu, v níž se izolovala od všeho rušivého.
,, Pravé koleno ti při každém výpadu směřuje dovnitř, ruku se zbraní natahuješ až příliš pozdě a uhybáš v nespravné chvíli!
Být tohle skutečný souboj, byla bys už dávno probodnutá skrz naskrz!"

Ziraeil byla naprosto zdrcená.
Snažila se.
Vždyť se tolik snažila!
A pokaždé se dočkala té samé odezvy - neustálé nespokojenosti prosáklé vypočítáváním všech jejích chyb a nedostatků.

,, Takhle to nepůjde, drahá, potřebujeme zdatné a schopné bojovníky.
Nemůžeme si dovolit přivírat nad tebou oči."
Její slova nezněla ani tak vyčítavě, jako spíše zklamaně, což Ziraeil iritovalo snad ještě víc.

,, Vládnu Mocí!"
Zaprotestovala zoufale.
,, Mohu bojovat ní!
Nepotřebuji meč!"

Arhénssi založila zlatými náramky ověšené ruce na hrudi a změřila si ji poněkud zvláštním pohledem.
,, Tvá Moc je vskutku úchvatná, a právě díky ní jsi mou nejstřeženější chráněnkou, leč v tom co nastává začínám mít pochyby, zda nám to bude stačit..."

,, Ne, prosím, Já-"

,, Uklidni se Ziraeil."
Pokárala dívku mírným tónem.
,, Chci po tobě pouze, abys to varování nesla na srdci."

Copak si právě tohle neopakovala každý den?!
Cožpak se málo snažila a ještě méně dokazovala svou věrnost?!

,, Jsme silní!
Vím že to co přijde, zvládneme...tak proč tohle vše, když stejně všichni víme že už teď jsme silnější než všichni Giliiderští!"
Znovu pocítila plamen Moci ve svém nitru, jak se opět rozžehl novou silou, jakoby chtěl podpořit její slova.

,, Stále nic nechápeš."
Arhénssi notnou chvíli trvalo, než znovu promluvila.
,, Děláme to pro všechny,"
Rozhodila rukama v přátelském gestu, jakoby objímala jakési neviditelné postavy po svých bocích.
,, pro nás všechny."
Po chvíli však její pohled poněkud změkl a ona si přidřepla k dívence, aby si byli ve výši očí.
Když stála, byla vysoká, což jen podtrhovalo její nadpozemskou krásu, proto se zdálo tak nezvyklé a nepatřičné, když nyní klečela u země.
Ziraeil se za to sice styděla, ale v myšlenkách jí stejně kolikrát přepadla jakási hořkost, že není spravedlivé, jak může být někdo tak dokonalý a okouzlující.

,, Dnes máme k večeři ovesné placky,"
Ucedila s očima upřenýma kamsi do neurčita, ztracena ve vlastních myšlenkách.
Její nádherné safírové oči orámované dokonale provedenou černou linkou byli najednou poněkud kalné.
,, Ale až zase budeš pochybovat, měj na paměti, Ziraeil, že zítra tomu může být jinak."

Ziraeil stiskla křečovitě ruce na jílci cvičného rapíru.
Den co den byla připracována na to, že jednoho rána se probudí do čistého šílenství - vzestupu Vyznavačů a pádu lidských utlačovatelů.
Arhénssi měla pravdu, v téhle době není nic jisté a oni mohou velmi snadno ztratit pevnou půdu pod noham.
Elfka však věděla jen jedno - až ten den nastane, ona bude vědět, co má dělat.
S tou myšlenkou pozvedla zbraň do vzduchu, zklidnila dech a zaujala nacvičenou pozici.
Následoval divoký tanec dobře naučených kroků, načež Zirael předvedla poněkud nešikovný výpad.
Jsem bojovnicí Vyznavačů Měsíce.
Připoměla si v duchu, zatímco se opět postavila na značku, aby celý průběh znovu zopakovala.
Jednoho dne to budu já, kdo bude vnášet světlo do duší Nezasvětcených - ať už svým poselstvím, či pokud nebude jiné cesty, potom i mečem.
Klidná a vyrovnaná vedla své tělo o něco pomaleji a do každičkého pohybu vkládala veškerou sílu a dokonalost.
Když se celá udýchaná a zpocená vracela na své místo, koutkem oka postřehla, jak ji Arhénssi celou dobu mlčky pozorovala.
Jakoby by jí viděla až hluboko do všech zákoutí její mysli, i tam, kam ona sama nikdy neviděla, nebo vidět nechtěla.

,, Vím, že jednou na tebe budu hrdá, Ziraeili."
Bradu držela vysoko zdviženou a do očí se jí opět vrátil ten divoký odhodlaný lesk.
Ziraeil - jež při tom pohledu hrdě narovnala ramena a pokoušela se svému vzezření dát stejnou jistotu jako její mistrině - už nepochybovala že Arhénssi, vůdkyně Zasvětcených, Dětí bohů, neboli elfského lidu, ta, jejíž koruna září jako jitřní světlo brány Dalekých Útesů, vstoupí do dějin celého světa, jakožto smrtelná bohyně, leč vládnoucí nesmrtelnou krásou, bystrou myslí, přirozeným respektem a mocí, jenž přesahovala chápání jakékoli živé bytosti.
Ano, Arhénssi musela být bohyně.

___________

Nová postava na scéně!
Jak na vás zatím působí?