Světla Nerefitu

Kapitola 2.

Kaira, Tenarifina spolubydlící a zároveň nejlepší přítelkyně jakou kdy poznala, byla vždy vcelku tichá a nikdy necítila nějakou zvláštní potřebu mluvit víc než bylo třeba.
Obvykle jí nic příliš nevzrušilo, leč když spatřila jak její kamarádka zklesle padla na slamník nahrazující postel, projevila až nezvyklý neklid.

Sešeřilo se velmi rychle a tak než elfka odstrojila svého koně, venku již padla tma.
Nyní seděla s hlavou v dlaních, za světla svíčky ve svém skromném pokoji a přemýšlela, co bude dál.

,, Stalo se něco?"

Hloupá otázka.
Pomyslela si Tenarife rozmrzele, avšak po chvíli musela samu sebe pokárat - Kaira přece neměla nejmenší tušení co se odehrálo.
Obrátila se tedy k přítelkyni a jala se to celé převyprávět.
Když skončila, zazdálo se jí, že Kaira náhle poněkud zbledla.
Leč mohl to být pouhý klam, způsobený odleskem plamene svíce.

Rozhostilo se ticho, neboť ani jedna neměla nejmenší tušení, co v takovéto chvíli říci.
Když nad tím elfka zpětně uvažovala, slov tehdy ani nebylo třeba.

,, ty se...nechceš vrátit domů?"
Ozvala se nesměle Kaira s hlavou sklopenou ke svým rukám.
V hlase jí zaznívalo cosi nápadně podobného smutku.

Tenarife pochopila, že nezvyklí odstín její tváře nebyl způsoben světlem a v ten moment neskutečně zalitovala, že jí kdy řekla pravdu.
Kaira byla totiž jiná a na rozdíl od ostatních, ona nikdy nepřestala doufat, že si pro ní její rodina jednoho dne přijede.
A elfka nyní cítila ten hněv a bezmoc, jenž se odehrávali v Kaiřině srdci.

Stalo se před lety, v době kdy byli na akademii úplnými nováčky.
Stáli tehdy schromáždění na hlavním nádvoří, zatímco poslouchali proslov váženého ministra.

,, ... nezapomeňte a noste stále v srdci, že vaše drahá rodina vás sem poslala, aby jste získali užitečné zkušenosti a staly se z vás dospělí občané, jenž budou pýchou naší překrásné vzkvétající země!
Vaše rodina vás bude moci navštívit pouze v určité dny..."

,, Hloupost!"
Ozval se vedle Tenarife hrubý hlas staršího chlapce.

,, Co?"
Tenarife se na něho všecek zvědavá otočila.
Zbytku ministrova proslovu již nevěnovala nejmenší pozornost.

Chlapec, upírajíce nenávistný pohled směrem na balkón odkud obtloustlý muž mluvil, se na elfku ani nepodíval.
Sehnul se k zemi a mozolovitou rukou sebral kamínek ležící na dlažbě.
Prsty jej chvíli převracel v dlani, jakoby snad přemýšlel, jak velký trest by mu byl udělen, kdyby se tomu malému křemenu o průměru větší jahody přeci jen podařilo trefit ministra do hlavy.
,, Nikdo sem nepřijede.
Naše rodiny nás jen potřebovali někam zastrčit."
Mluvil zdánlivě lhostejně, leč přesto bylo v těch slovech tolika zloby a smutku.
Drtil kámen v ruce, až to vypadalo že ho snad vážně mrští, leč nakonec jen nechal proklouznout mezi prsty a dopadnout zpátky na zem.

Tenarife se zamračila.
Byla tehdy ještě malá, ale její naivita by vydala za dva.
Byla přesvědčena, že její rodina by jí nic takového neudělala!
Chtěla se ohradit, ale kdosi jí předběhl.

,, To není pravda!"
Kaira založila ruce v bok a popuzeně nakrčila nos.
,, Moji rodiče mě milují!
Přijedou za mnou třebas na konec světa!"

Chlapec pouze ledabyle pokrčil rameny.
Měl svou pravdu a jeho bohatý životní příběh o tom podával dost věrohodný důkaz.
,, Nikdo nepřijede.
Uvidíš je až za několik let.
Jestli vůbec..."