Elena

Kapitola 2

'Vidíš ty, jedině'

Asi na druhé hodině jsem si uvědomila, že se Mike neschovává za čepicí proto, aby vypadal jako frajer, ale proto, že se jednoduše bojí.
A já se nějak rozhodla, že ho vezmu pod svá ochranná křídla.

Koncem třetí hodiny jsem viděla, že konečně trochu pookřál a na obědě už si se mnou normálně povídal.
Celkově mě to s ním bavilo. Ukázalo se, že to vůbec není špatný člověk. Dokonce je stejně tak nadšený fanda do Harryho Pottera, jako já.

Začala jsem si říkat, v čem by tenhle den mohl být lepší? Ale potom jsem si vzpomněla na Niky.

Mimo to, že mi řekla suché "ahoj", když jsme se jednou míjely ve dveřích, se mnou nepromluvila už ani slovo.
Ale rozhodě jsem to nemohla nechat jen tak. Byla jsem pevně rozhodnuta, že si s ní hned po škole promluvím.

Zpět k Mikovi.
On je celkově docela podivín. Ale takovým svým vlastním podivným způsobem.
Nosí červený svetr a červenou kšiltovku, kterou za nic na světě nesundá z hlavy. Sice jsem mu říkala, že u některých z našich učitelů mu to neprojde, ale on nad tím jen mávl rukou.
Také mi s ním čas příjemně utíkal. Dokonce natolik, že jsme pak na další hodinu přišli o 5 minut později.
Při té příležitosti jsem vzpomínala, kdy jsem si takhle naposledy popovídala s Niky...

-

Poslední hodina odbila a já s Mikem jsme vycházeli společně ze třídy.
Rozloučili jsme se a oba se vydali svou cestou.
Já tou, která vedla tím nejkratším směrem k objektu vyřízení si svých účtů...

-

"Hej"
Začala jsem.

Niky se otočila mým směrem a bylo vidět, že toho lituje.

"El..."
Vypadlo z ní nepříliš přesvědčivě.

"Můžeme si promluvit v soukromí?"
Zeptala jsem se, teď už tváří tvář k ní.

Poodešly jsme kousek od skupinky holek, kde ještě před chvílí Niky v dobré náladě postávala.
Nebyla jsem si tak úplně jistá, jak začít, a tak jsme tam chvíli jenom nervózně stály, až Niky spustila:

"Ehm.. No... Chápu, že jsi asi trochu zmatená."
"Ano. Doufám, že mi to budeš umět vysvětlit."

"Pochop mě. Nebyla jsi tady hrozně dlouho.."

"Chápu to, že si najdeš nové kamarádky, ale ne to, že potom děláš, že vůbec neexistuju.."

Potom následovala pomlka.

"...proč?"
Řekla jsem.

Nastalo ještě delší ticho.

Niky pokračovala:

"Protože... Ony si o tobě myslí..."

"Že jsem chudá? A to jim vadí?"

Na chvíli jsem se odmlčela.

"A.. Tobě to teď vadí taky."

...

Nevěřila jsem vlastním uším.
Moje vlastní nejlepší kamarádka mě právě teď opustila kvůli reputaci.

Niky smutně postávala s pohledem směřujícím do země.

Se slzou v hlase jsem spustila:

"Já-já myslela že... Že jsme kamarádky. Nejlepší kamarádky! Myslela jsem, že mě máš ráda takovou jaká jsem."

"Ty nechápeš, jak je únavné se s tebou kamarádit! Pořád chybíš a jít s tebou na oběd, je jako brát s sebou žebráka! Ty už si neuvědomuješ, jak se na nás lidé koukají, ale já ano! Kvůli tomu nemůžu mít žádné další kamarády... Omlouvám se ale... Je konec."

S těmi slovy si sundala ze zápěstí náramek a hodila mi ho k nohám.
Aniž by uhnula očima z podlahy potom odešla zpět ke skříňkám, kde na ni čekaly nové kamarádky, natěšené na společně strávené odpoledne.

Já tam tiše stála, a neschopna slova jsem pozorovala zahozený náramek přátelství, který jsme spolu vyrobily dva roky zpátky na mé narozeninové oslavě.

-

Přišla tenkrát a přinesla velkou krabici koupenou v hračkářství a řekla mi, že si vyrobíme náramek.
Vysypala obsah krabice a byly tam sotva tři bavlnky.
Jak my se tomu nasmály...

-

Ucítila jsem na rameni něčí ruku. Leknutím jsem sebou trhla, ale potom jsem si uvědomila, že je to jenom Mike, který se tvářil stejně vyděšeně, jako já.

"C-co se stalo?"
Zeptal se.

"Miku? Půjdeš teď se mnou někam prosím?"
A aniž by stihl jakkoliv odpovědět, už jsem ho táhla směrem na jednu z teras naší školy...

-

Stáli jsme opřeni o zábradlí. Každý z nás vyhlížel něco jiného.
Mike se koukal všude kolem a byl zvědavý, co se bude dít.
Já vyhlížela jedoucí auto, abych před něj mohla hodit oba dva náramky přátelství.

Uslyšela jsem zvuk motoru a vzápětí už oba dva náramky padaly pod kola jedoucího kamionu.

"Co to bylo?!"
Ozval se Mike, kterého zjevně moje jednání dost vyděsilo.
Když mu došlo, co se právě stalo, řekl:

"Proč jsi to nehodila, co já vím... Třeba do záchodu?"

"Tam by se to nerozpadlo." Odpověděla jsem. "Já jsem chtěla vidět, jak se to pořádně rozkřusne, abych věděla, že je ta věc s Nikolou za mnou."

___________________________________________
Líbilo? ⭐    Kritika 💬    Pošli dál 🤗