Elena

Kapitola 8

'Několik životů můžeš si prožít'

Moje nová přítelkyně Abby, je sice trochu zvláštní na pohled, ale povahou jsem si pro sebe nemohla přát lepšího člověka.

V těch dveřích, když jsme se poprvé setkaly, se jí při pohledu na mě tak rozzářily oči, že jsem si hned pomyslela, že "téhle holky se tak lehce nezbavím". (Samozřejmě v dobrém.)

"Nazdaar!" Pozdravila mě.
"Ahoj."
"Panenko skákavá! Ty jsi tak krásná! Tvé vlasy bych chtěla mít, jsou tak... Blond a.."
"Uhm.. děkuju."
"Když mi řekli, že ke mně na pokoj má přijít 'Elena', tak jsem hned věděla, že budeme nejlepší kamarádky!"

Při těch slovech už mě tahala ven z pokoje.

"Kam mě to vedeš?!" Řekla jsem trochu vyděšeně.
"No přece tě představit ostatním!"

---

Došly jsme do společenské místnosti a tam už na nás čekaly rozesmáté tváře ostatních obyvatel ústavu.

"Zdravím." Pozdravila jsem trochu nesměle.
Oni mi pozdrav oplatili, ale ne pouze slovy. Všichni se jeden po druhém vystřídali a objali mě.
A se slovy "vítej u nás" jsem se nadobro stala součástí jejich světa. Jak to bylo jednoduché.

Všichni byli moc fajn. Celý zbytek odpoledne jsme si pak povídali a já se dozvěděla spoustu podrobností o tom, jak to tady chodí a potom i nějaké historky o tom, kdo co s kým na pokoji a podobně.
Také mi bylo řečeno, že nastoupím do nové školy, kam chodí všichni místní chovanci a že do třídy budu chodit společně s Abby a ještě další holkou, Maruškou. Za to jsem byla ráda, protože jsem nemusela do nového prostředí úplně sama. Holky byly hned nadšené z toho, že mi tam všechno ukážou.

---

Nastal večer a všichni jsme pomalu začali odcházet do svých pokojů. Já odešla spolu s Abby a byla jsem ráda, že jsem se dostala do tak hezkého prostředí, jako je tohle.

Abby vedle mě radostně poskakovala... Opravdu nevím, kde bere tolik energie, protože moje sociální i 'fyzická' baterie se už pomalu začínaly vybíjet.

Hned jak jsme byly na pokoji, zalezla jsem do postele a těšila jsem se na zasloužený odpočinek... Přeci jen, za dnešek se toho semlelo opravdu hodně a už jsem se těšila, že všechny pocity nechám na chvíli rozplynout ve spánku. Ale...

Nějak se mi nedařilo spát. Převalovala jsem se na posteli z boku na bok a hlavu měla jako v ohni.
Potlačené emoce se draly na povrch a já nevěděla, jak je nadále držet pod pokličkou.
Jakmile jsem už cítila, že vybublají na povrch, z horní postele se ozval hlas..

"Jsi v pořádku?"

"..."

"Teď nemlč. Už jsem odhalila, že není vše ok. Prosím.."
"Promiň, že se pořád převaluju. Nemůžu spát.."
"Aha..."

Abby pomalu vstala a začala lézt dolů. Nakonec se usadila vedle mě na mé posteli.
Z očí se mi začaly drát první slzy.
Abby mě chytila za ruku a povídá:

"Rozumím ti. Když se člověk objeví tady, obvykle to není jen tak. Většinou musíš opustit jediný svět, který jsi až doposud znala."
"Hmm..."
"Ale věř, že na lidi tady se můžeš vždy spolehnout. Všichni máme už něco za sebou a každý s tebou bude soucítit."

"Všichni jsou tady tak hodní... Přijde mi to až neuvěřitelné... A hlavně ty, Abby."
"To protože se do tebe umíme vcítit. Sami jsme si prošli něčím podobným a víme, že spolu to jde všechno snáz."
"Děkuju... Moc to pro mě znamená. Ani nevíš jak."
"Ale vím. Copak jsem to neříkala před chvílí? Posloucháš mě vůbec??"
A začala se smát a... Já po chvíli taky. Smích je nakažlivý a já se hned cítila o trochu líp.

"Tak co? Půjdem spát? Já bych šla, být tebou. Zítra musíš udělat dobrý první dojem ve škole!"

___

Nazítří jsem měla tu čest poznat ráno v dětském domově. Dvěma slovy... Velký chaos.
Nejprve nastalo hromadné buzení pokřikováním vychovatelek, ale to už jsem dávno nespala, protože někdo už od půl šesté od rána vyhrával s rádiem. Opravdu nechápu, proč ho jeho spolubydlící nezastavil, a taky to, proč Abby spala pořád jako dudek.

Snídaně proběhla "společně"... Tedy, jediný kdo se dostavil včas byl náš pokoj. Až teprve když nastal čas odchodu, začali se lidi v jídelně srocovat a snídani si balit s sebou do krabiček.
Potom jsme všichni vyrazili na autobus...

___

Škola vypadala tak středně velká, což mi vůbec nevadilo. Do této chvíle jsem chodila do velmi malé školy, což mi moc nevyhovovalo. Problémem malé školy je to, že když tam nezapadnete, jste jednou provždy tím 'vyvrhelem' neschopným si najít již nikdy další kamarády, jelikož svou jedinou možnost jste už propásli.

Vešli jsme dovnitř. Holky dostaly už předem pověření od ředitelky, aby mě tu provedly a já jsem byla Abby i Marušce moc vděčná. Cítila jsem se tu díky nim chráněná, ne jako v předchozí škole. Tam jsem vždycky musela jet sama za sebe a bylo příjemné se pro jednou moci o někoho opřít. Předtím tu byl jen Mi... Ne. Na něj myslet nebudu. Ještě bych se z toho sesypala a teď musím zapůsobit. Nesmím se nechat týrat pocity z minulosti..

Zabrala jsem si skříňku, prohlédla si rozvrh a pak jsme šli do třídy. Přišla jsem jako nováček dost nezvykle uprostřed roku. Doufám, že mezi spolužáky zapadnu. Cítila jsem na sobě totiž ty zvědavé pohledy a na chvíli se ve mně objevila malá dušička, že se omylem prořeknu a prozradím něco ze svého předchozího života.. A to se nesmí stát. 

Když zazvonilo a učitelka přišla do třídy, zavolala si mě k tabuli a ve zkratce mě představila. 

"Vážení, klid prosím. Chci vám představit vaši novou spolužačku. Jmenuje se Elena Sparksová a bydlí, stejně jako Maruška a Abby, v místním dětském domově a... Já vím, že je to nezvyk, aby se student přidal takhle uprostřed roku, ale věřím, že Elenu přesto začleníte a pomůžete jí se vším, co bude potřeba."

Opět jsem se posadila a Abby do mě z vedlejšího místa drkla ramenem. 

"Myslím, že minimálně jednoho jsi zaujala. Podívej se. Ale opatrně, ne moc nápadně!"

A skutečně. Pomaloučku jsem se otočila a zachytila pohled jednoho kluka v zadní lavici. Byl moc hezký. Rezavé vlasy mu padaly do očí a jeho tmavě zelené oči byly tak hluboké, že jsem si myslela, že do nich nejspíš spa...

"Dobře to už stačí." Sykla Abby a otočila se mnou směrem k tabuli. "Chceš aby si myslel, že jsi divná? Očividně ne, když se tak culíš."

"Ale já se neculím!" Opáčila jsem, rudá jako rajče. 

"Jasně a já nenosím brýle." Zasmála se. Z lavice před námi se někdo uchichtl a Maruška směrem ke mě ukázala na prstech srdíčko. 

To nám to ten den pěkně začíná... 

__

O přestávce jsem se chtěla na kluka ještě jednou otočit, ale zmizel dřív, než jsem to vůbec stihla. Rozhodla jsem se tedy aspoň trochu informovat.

"Hele, holky, kdo je ten kluk s těmi zrzavými vlasy?"

"Ty myslíš Elvise, na kterého ses tak culila? To je debil, neřeš ho. On se takhle usmívá snad na každou se kterou ještě nechodil." Řekla Abby. 

"Jen na tebe ne. Ty už tady strašíš tak dlouho, že splýváš se školou a není tě vidět." Opáčila Maruška.

"Já tě...!" A holky se začaly prát, ale věděla jsem, že v dobrém. Smála jsem se s nimi. Když to ustalo a už začínala další hodina, Abby mi ještě šeptla do ucha:

"Kdyby tě to zajímalo, tak ten kluk hraje fotbal. Školní hvězda, ale nás dvakrát moc nebere. A my jeho taky ne. Jeho ego je tak velké, že si přes něj nevidí ani na boty."

Dobře, Eleno. Pomyslela jsem si. O takové nemáme zájem. Tyhle kluky znám, většinou to nejsou moc dobří lidé. Bude lepší hledět si svého a na něj raději zapomenout...

___________________________________________
Líbilo? ⭐    Kritika 💬    Pošli dál 🤗