Elena

Kapitola 9

| V minulé kapitole: Elena prohloubila své přítelství s Abby a zažila svůj první den v nové škole, kde si všimla spolužáka Elvise. To je ale podle Abby a Marušky pěkný děvkař a Elena se rozhodla, že s ním nechce mít nic společného. |

'Mateřskou lásku však nemusíš zažít'

Celý zbytek dne pak proplul jako voda a když zaznělo poslední zvonění, vyšli jsme společně s holkama ze školy ven.

"Tak co podnikneme?" Nadhodila Maru.
"Já nevím. Minule jsem vybírala já, teď jsi na řadě ty." Odpověděla Abby.
"Co kdyby vybrala Elena?"
"Já? Ale já to tady vůbec neznám."
Maru: "To nevadí! Hele skvělá věc je nakupování. Můžeme zajít do centra!"
El: "No to zní dobře.."
Maru: "Super, tak jde se!"
Abby: "Heej, ale teď jsi to vybrala zase ty!"
Maru: "Co na to říct? Přirozená autorita."
Abby: "Já ti dám přirozenou autoritu! Obyčejná manipulace je to..."

___

Ať už to vybrala Maruška nebo já, v obchoďáku jsme si to opravdu moc užily. Holky prohlásily, že potřebuji nutnou změnu vzhledu a tak jsem odešla jako úplně nový člověk.

Ostatně holky měly pravdu. Sama sobě jsem se nelíbila a tohle mi mohlo pomoc ke zlepšení sebevědomí, které jsem tak moc potřebovala.

Jak jsme tak šly ulicí zpět domů, pomyslela jsem si, jestli můj život vůbec může být lepší. Mám kolem sebe skvělé lidi a nic mě nedrží zpátky.
Jenomže...
Pořád ve mně vázla taková malá dušička. Až do teď jsem žila v nejistotě, proč by se to s novým místem mělo změnit? Co když bylo všechno, co se odehrávalo v mém starém životě, pouze mnou? Je jen otázkou času, než něco pokazím a vrátím se zase tam, kde jsem začala. A co budu dělat, až se to stane?

___

Schovala jsem se do pokoje. Sama jsem jím jen tak procházela a přemýšlela o své budoucnosti. Měla jsem obavy. Přeci jen můj nový vzhled nemohl zakrýt mé zaryté nejistoty a staré tendence. Co když něco ze svého starého života omylem prozradím a udělám ze sebe terč posměchu?
Potom se mi vybavila Elvisova tvář. Nemohla jsem si pomoct, ale náhle jsem byla hrozně naštvaná.
"Ty máš všechno. Kdybych měla to co ty, byla bych za svůj osud vděčná."
Nebylo pochyb, že je to přesně ten typ člověka. Co bez potíží proplouvá životem a ani si neuvědomuje, jaké má štěstí. Krása, talent...

___

Dalšího dne ráno jsme po stejně chaotickém ránu v dětském domově opět zasedli do lavic.
Byla to pro mě příjemná změna, mít kolem sebe kamarády. Den ve škole hned utíkal rychleji. I když někdy bylo těžké se soustředit, když vám pořád někdo šeptá něco zajímavého do ucha. :)

Pocházely jsme chodbou a najednou za sebou uslyším hvízdnutí. Otočím se a spatřím Elvise, jak na mě mrká a pusou dává do tvaru polibku.
Nevěděla jsem co dělat, tak jsem se otočila a rychlým krokem zamířila na záchody.

Holky za mnou hned vyběhly. Já se mezitím zavřela v kabince a chvíli jsem v šoku jen tak koukala do zdi.

"El! Jsi tam??" Abby ťukala na dveře.
Vyšla jsem a holky se na mě zmateně dívaly.

"Co se děje? Proč jsi tak utekla?" Ptala se Maru.
"Ten debil na mě mrknul! Viděli jste to? A potom ještě dělal pusinky!"

"Cože?"

"Jo! Co si o sobě vůbec myslí?!" To už jsem byla vytočená do běla, ale holky se na mě koukaly ještě zmateněji než předtím.

"Co je?"
Nastala chvíle ticha.