Elena

Kapitola 5

'Když láska nestačí'

Když mě Mike pozval na svůj první fotbalový zápas, rozhodně jsem nebyla připravená na to, co se na něm bude odehrávat...

Přišla jsem tam ve školním, skoro neupravená a posadila jsem se do první řady na místo, které pro mě bylo speciálně vyhrazeno. Byla tam dokonce připravená deka a kelímek s colou, jak pozorné. Potom jsem se rozhlédla kolem sebe a okamžitě mi na tom obrazu něco nesedlo. Ano. Většina lidí byla neupravených, stejně jako já, což mi vyhovovalo. Ten rozdíl byl však v tom, že všichni do jednoho byli oblečeni v barvách týmu - černá a rudá, jak známo. Okamžitě jsem se zastyděla za svůj starorůžový top a šortky.

To myslíš vážně, Eleno? A ještě si sedneš do první řady? Všem na oči?

Tak jsem alespoň rychle sebrala vlaječku s logem týmu, která se válela někomu na židli.. Snad mu tolik chybět nebude.

Můj proud pochybností přerušila hudba, která se náhle spustila z reproduktorů... a to rovnou vedle mé hlavy. Doslova jsem nadskočila leknutím a instinktivně jsem si zakryla uši. Pobavené tváře lidí okolo se nedaly přehlédnout.

"Dámy a pánové! Vítám vás na tradičním každoročním fotbalovém zápase. Dnes budeme hrát proti týmu hned ze sousedního města! Prosím potlesk pro ně!"

V tom se ozval šílený jásot z protější tribuny. Na to pár našich reagovalo hlasitým bučením. Jen co nastoupil konkurenční tým, začaly se o slovo hlásit jejich roztleskávačky. Začala jsem přemýšlet, kolik tahle akce školu asi musela stát peněz...

Když show oponentů skončila, byli na řadě naši "očekávaní" fotbalisté.

Spustily se fanfáry a na hřiště přiběhla parta kluků v červeném. Jeden, druhý, třetí... a nakonec se ukázal i Mike. Všichni se uklonili a zamávali našim roztleskávačkám. Potom následovala další podobná show v podobě lidských pyramid, (tedy spíše pokusů), proslovů a jásotu, který mi už pomalu začínal drásat hlavu...

A pak se začalo hrát. Původně jsem nechápala, proč jsou všichni z téhle akce tak na větvi, ale po začátku hry jsem se.. musím říct.. opravdu nestačila divit!

Kluci běhali jako šílení! Málem jsem ani nestačila sledovat míč! A kdo válel nejvíc? No kdo jiný než náš Mike. Bylo na něm vidět, že se hodně snaží. Vždyť tohle byl jeho velký den. Postupně jsem odhodila všechny zábrany a fandila jsem jako o život. A přísahám, že po skončení zápasu jsem vypadala více zdrchaně, než Mike sám!

-

Prodírala jsem se společně s rozveseleným davem z auly ven, což vůbec nešlo rychle. Postupně se začali totiž trousit ven i fotbalisti. K poraženým běželi jejich kamarádi, aby je co nejrychleji utěšili a možná zašli i na "pizzu útěchy" a k vítězům se hrnuly ještě větší davy, aby jim každý mohl osobně poblahopřát.

-

Já se nakonec rozhodla na Mika počkat v parku na lavičce, což pro nás oba byla dobrá volba. I když mé prvotní nadšení již trošku ochladlo, přesto jsem ho, když přišel, zvládla přivítat tak, jak se vítěz přivítat má.

...

"Opravdu netuším, kde se to v tobě najednou vzalo!"

"Když má člověk kolem sebe ty správné lidi, tak se mu nemůže nedařit."

"No, myslím, že ty kromě dobrých přátel máš i docela talent, řekla bych."

Prohodili jsme ještě pár dalších takových výměn.

"Tak co? Jsi připravena na přespání?"

"Taková jsem se už narodila!"

-

Když jsme dorazili do Mikova domu, vonělo to tam, jako kdyby někdo chystal obrovskou hostinu. A nebyli jsme daleko od pravdy...

"Děti moje! Tak jak to dopadlo? Chci vědět všechno!"

"Babičko! Nebudeš věřit, ale vyhráli jsme 5:2!"

"No teda! Pojď ke mně! Tohle se musí oslavit! Já jsem to stejně věděla, že vyhrajete na plné čáře. Připravila jsem tak večeři hodnou vítěze.."

"Mňam, Babi, to je super! Ale počkej, ještě ti musím představit Elenu.."

"Dobrý den."

"Ale no podívejme! Konečně tě poznávám.. Ale ty jsi teda hubená? Dávají ti doma vůbec něco jíst?"

"Mno.. Já nejsem moc jedlík..."

"Neboj se, já už si tě vykrmím! Pojďte jíst, děti!"

-

Mikova Babička zůstala na Mikovu výchovu sama již od jeho 5 let a měli spolu velmi silné pouto. Mike si své rodiče téměř nepamatoval a tak o nich věděl jen z historek, kterých jsem se za těch pár hodin, co jsem s nimi stihla ten jeden večer strávit, dozvěděla možná až příliš. Když nás babička konečně pustila k Mikovi do pokoje, byla jsem už tak utahaná, že jsme si s Mikem jenom lehli na jeho postel a chvíli jsme jen tak oddechovali. Po chvíli Mike prolomil ticho:

"Bylo to dneska moc fajn."

"Aby ne, když jste vyhráli."

"Jsem moc rád, že jsi mi přišla fandit. Bez tvé podpory bych to nikdy takhle dobře nezahrál."

"Takže teď do smrti nesmím vynechat žádný zápas? Miku, do čeho jsi mě to zatáhl!"

*Smích

"Ale, tady se někomu nechce! Neříkej, že to nebyla zábava."

"Mno..."

"Nekecej! Viděl jsem tě na tribuně! Teď pěkně lžeš!"

"Joo? A nespletl sis mě s nějakou tou pěknou roztleskávačkou? Kdo ví, na koho jsi tam mával, když jsi dal ten svůj oslnivý gól.."

V tu chvíli jsem dostala do hlavy polštářem, což jsem nenechala dlouho bez odezvy. Strhla se pořádná polštářová bitka.

...

Nakonec jsme zase skončili na Mikově posteli a pořád jsme se trochu pochechtávali. Najednou se stalo něco nečekaného.

"Elenko... Jsem fakt rád, že jsi tady se mnou."

Usmála jsem se na něj.

"I já."

Chvíli jsme se na sebe jen tak koukali. Potom jsme se beze slova objali. Bylo to opravdu kouzelné...

___________________________________________
Líbilo? ⭐    Kritika 💬    Pošli dál 🤗