Elena

Kapitola 7

'Pak můžeš litovat stotisíckrát'

"Co se děje?"

Byla moje reakce potom, co jsem došla k červenému vozidlu.
Mikova babička mě držela za ruku. Bylo na ní znát, že je nervózní, ale já byla víc. Nicméně, z jejího těla vyzařovalo teplo a to ve mně vzbuzovalo uklidňující pocity. Přeci jenom to byl člověk, který mě vždy podržel a nikdy nezradil, mohla jsem jí věřit.
A právě ona mě posadila na zadní sedadlo toho auta. Zpětně můžu říci, že díky ní, se můj život dále ubíral takovým směrem, jakým se ubíral. Tohle moje usazení navždy změnilo můj život.
Poslední, co jsem od ní slyšela, byla konejšivá slova..

"Bude to dobré, teď už bude vše, jak má být."

Mávala jsem na ni z okna až do poslední chvíle, než mi zmizela za rohem. Jen co jsem ji ztratila z dohledu, jsem už podvědomě věděla, že tuhle ženu jsem právě viděla naposledy.

--

Jeli jsme jen asi dvě hodiny, ale mně to přišlo jako věčnost. Každým kilometrem jsem se víc a víc obávala toho, kam mě to ten řídič veze. Ten se sice ze začátku pokoušel o konverzaci, avšak když jsem nereagovala, tak toho nechal. Napadlo mě, že kdybych se ho tenkrát zeptala, kam vlastně jedeme, nemusel to pro mě být takový šok.
Svoji akci jsem se však rozhodla omezit jen na sledování okolí a vzpomínání na minulost.

Co jsem vlastně byla za člověka? Do teď jsem byla spíše osamělá, ne moc oblíbená. Tedy, měla jsem kamarádku, která mě nakonec zradila.. ale bylo to všechno skutečně jen kvůli mé chudobě? A jak vlastně budu žít teď? Co když už chudá nebudu, ale ostatní se mnou stejně nebudou chtít nic mít? Vždyť můj původ je... Dcera prostitutky.

Při té představě jsem se otřásla. Nikdy dříve jsem o tom takhle nepřemýšlela a neuvědomovala si. Co když to budu muset někomu vysvětlovat? Bude to na mě házet ještě horší světlo, než do teď chudoba..
V duchu jsem se zapřísáhla, že to nikomu nikdy neřeknu. Bude to moje tajemství, které si vezmu do hrobu a když se mě na to někdo bude ptát, tak si prostě něco vymyslím.
Nové prostředí mi bude dávat možnost začít úplně od znova. Bez minulosti, která by mě trápila.

A tohle byl můj konec přemýšlení nad minulostí. Začala jsem se soustředit na budoucnost. Představovala jsem si své úžasné nové kamarády a prostředí, do kterého si nenechám zatáhnout žádné problémy a už nikdy nebudu smutná.
Byla to celkem příjemná představa a nadšení z ní mi vydrželo po celý zbytek cesty.

---

"Vystupovat!"

Řidičův pokyn mě vytrhl z myšlenek.
Nyní začnu své plány naplňovat, pomyslela jsem si a se zbrusu novou smyšlenou minulostí jsem vykročila z auta.

Řidič mě doprovodil až k velkému, žlutě natřenému domu. Tentokrát jsem s ním prohodila pár slov, což ho viditelně překvapilo.
Připadala jsem si čerstvá. Jako kdyby mě celé ty roky něco drželo zpátky a teď jsem byla volná. Byl to skvělý pocit.

Došli jsme až ke dveřím, kde jsme zazvonili na zvonek. Po chvíli otevřela mile vyhlížející paní v květovaných šatech. Byla sice trochu při těle, ale hlas měla příjemný. Trochu mi připomínala paní prodavačku z cukrárny, do které jsme chodili s... Mikem... Ne, on je také minulost. Jako všechno ostatní.

Mile se na mě usmála.
"Ahojky, ty budeš náš nový přírůstek do rodiny."
Úsměv jsem jí oplatila.
"Dobrý den... ehm, do jaké rodiny?"

"Představ si. Všechny děti tady jsou moje rodina. A ty teď do ní patříš taky. Vítej v dětském domově, broučku."

Takže... Dětský domov. Několik let svého života nyní strávím v dětském domově.

Ta milá paní mě zavedla do něčeho, co se jmenovalo 'společenská místnost' a tam mě posadila na měkkou pohovku.

"Tak mi pověz holčičko. Vím, že se jmenuješ Elena. Jak ti ale máme říkat? Máš nějakou přezdívku?"

"Můžete mi říkat El."

"Dobře, tak tedy El, to je pěkné. Mně můžeš říkat Leni. Já budu tvoje hlavní vychovatelka. Můžeš se na mě vždycky obrátit s každým problémem. Teď se tě ještě zeptám na pár otázek tady z toho dotazníku. Musím vědět, jestli máš nějaké alergie..."

-

Asi půl hodiny jsme vyplňovali dotazník a další půlhodinu jsme si jen tak povídali. Měla jsem z toho prostředí opravdu dobrý pocit. Byla jsem tu v bezpečí a podle všeho i mezi dobrými lidmi.
Když jsme dopily limonádu, kterou mi během našeho rozhovoru Leni udělala, šla jsem se podívat, kde budu bydlet.
Jak se ukázalo, dům byl docela vysoký a měl hodně pater. Zavedla mě skoro až úplně nahoru a ještě mi zevrubně popsala, jak to s jednotlivými pokoji chodí.
"Jsou tam vždy tři nebo dvě lůžka. Ty budeš bydlet na tom dvoulůžkovém. Kluci a holky spí odděleně. Ty budeš mít za spolubydlící moc milou holčinu. Myslím, že si budete rozumět."

Trochu jsem se bála, jak na mě ta 'holčina' bude reagovat, ale byla jsem pevně rozhodnuta, udělat dobrý dojem.
Když jsme ale došli až k pokoji, uvnitř nikdo nebyl.

"Asi je v herně s ostatními. Než přijde, alespoň se můžeš zabydlet."

"A ví, že přijedu?"

"Ještě jsem jí to úplně nestačila říct. Víš, přijali jsme tě velmi narychlo, ale Abby je moc milá. A navíc měla už hodně spolubydlících, takže se nemáš čeho bát."

To s tím počtem předchozích spolubydlících mě spíš zarazilo, než uklidnilo. Co když mi vychovatelka neříká úplnou pravdu a ve skutečnosti s ní nikdo nechtěl na pokoji být? Tak to mi ten nový život teda pěkně začíná.

V těchto úvahách jsem se rozhlížela po pokoji. Byl velmi malý. U vchodu byla ještě maličká místnost se sprchou a záchodem.
Postele tvořila jedna palanda. Všimla jsem si, že zabraná je ta horní, tak jsem si svůj malý batoh, který byl mé jediné zavazadlo, položila dolů.
Stěny pokoje byly vymalovány bledou žlutou, stejně jako fasáda domu. Pak jsem se podívala na strop a...

Ten byl celý polepený plakáty. A tím celý, myslím DOSLOVA CELÝ.

Musela jsem se tomu smát. Hlavně když jsem si uvědomila, že většina těch plakátů je se slavnými zpěváky a kapelami. Některé z nich jsem taky měla ráda. Třeba Ariana Grande. Ta zrovna vysela přímo nad postelí. Říkala jsem si, jestli to tak není třeba i na stropě v koupelně, když v tom.. se otevřely dveře a já jsem poprvé uviděla svou novou spolubydlící.

___________________________________________
Líbilo? ⭐    Kritika 💬    Pošli dál 🤗