Elena

Kapitola 1

'Poklady v rodině'

Běžela jsem městskými uličkami, co mi nohy stačily, ale toho, co mě stíhal, ne a ne setřást.
Když už jsem byla na pokraji svého dechu a už jsem se smířila s tím, že budu polapena, mé oči zachytily nenápadnou uličku vhodnou k úkrytu.

Povedlo se.

Na poslední chvíli jsem stočila svůj směr o devadesát stupňů a než se můj pronásledovatel stihl rozkoukat, už jsem byla ta tam.
Lezla jsem, ani nevím jak dlouho, ale najednou jsem se ocitla na terase jednoho z nejvyšších činžáků v okolí a naskytl se mi výhled na rozzářené noční město.
Užívala jsem si tu podívanou, když v tom jsem na svém rameni ucítila něčí ruku a hned v zápětí silné hučení v hlavě.

-

Teď už vím, že jsem musela hodně křičet, když se mi naskytl pohled na ustaranou tvář mé maminky.
Můj vyděšený výraz se vystřídal s tím omluvným.
Tichým hláskem jsem špitla: „Promiň". A hned potom jsem si odkašlala.
Ráno, a doznívající známky předchozí nemoci, bylo znát.

„Měla jsem strach, aby na tebe zase nelezla horečka."
Pronesla maminka s vážnou tváří.

„Neměj strach. Už jsem doma přes 2 týdny, nemoc už ustoupila. Byla to jen noční můra.
Dneska už půjdu do školy."

I přes to, že bylo jasné, proč jsem s obyčejnou chřipkou doopravdy zůstala doma tak dlouho, ani jedna z nás nic neřekla.

Vyhoupla jsem se z postele a zamířila k ledničce, protože si mé tělo žádalo svůj ranní přísun jídla, ale v lednici byl jen tvrdý kousek chleba, co nám zbyl ze včerejší večeře.
Zklamaně jsem ho popadla, ale v zápětí jsem se sama sobě musela smát, že jsem očekávala něco víc.

Po rychlé sprše a malým posilněním ztvrdlým pečivem jsem si chtěla přichystat učení, když v tom mi zazvonil telefon a za chvíli se pokojem rozezněl hlas mé nejlepší kamarádky...
Tedy.. Pokud stále ještě nejlepší.

„El!"
(Takhle ona zdraví vždycky.)

„Čau."

„Tak co? Máš v plánu už dneska školu?"

„Právě si jdu balit věci."

„Super! Takže víš o tom dnešním výletu? Už jsem se bála, že jsem ti to zapomněla říct, ale vidím, že moje hlava není tak děravá, jak si myslím. Tak se sejdeme před školou?"

Chvíle ticha.

„Eee.. Tak vydrž ještě chvíli."
*zavěsila jsem*

Na sucho jsem polkla.
Vešla jsem do kuchyně a když se na mě máma podívala, věděla jsem, že ani dnes se do školy nepodívám.

„Proč?"
Jen jsem řekla.

„Pochop mě... Nemám na to, abych tě posílala na školní výlety. Vždyť víš, že šetříme kde se dá. Když bych ti teď do ruky dala jakýkoli obnos peněz, zítra bychom byly bez večeře."

„Já vím, ale... Proč ostatní děti na výlet jedou a já.."
Věděla jsem, že ani nestojí za to tu větu dokončovat.
Se slzami v očích jsem vyběhla z kuchyně ven a zavřela jsem za sebou dveře koupelny. Což je jediné místo, kde se v našem 1+kk, dá ukrýt.